23. června se James Horner, oskarový skladatel filmové hudby, zřítil nedaleko Santa Barbary v soukromém letadle, které pilotoval. Podle pozůstalých byl prý zkušeným pilotem a dodnes není přesně známo, proč k tragédii došlo. Od roku 1978 složil přes stovku titulů, mezi něž patří taková díla, jako je například Čistá duše, Titanic, Vetřelci, Legenda o Vášni, Statečné srdce, Apollo 13, Avatar a především Star Trek II a III.

Je ironické, že mezi skupinou privilegovaných autorů, jež skládali hudbu ke Star Treku, je James Horner vzpomínán snad nejméně. A přitom nepopiratelná genialita Khanova hněvu bylo to, co Hornera katapultovalo mezi přední filmové skladatele. Když se ale řekne Star Trek, tak kanonicky se nejprve vzpomene na znělku z originální série od Alexandra Courage a hned po ní na otce startrekové hudby (a nejen jí) Jerryho Goldsmitha. „A dál?“ můžeme se ptát. Dál je Cliff Eidelman s výbornou hudbou k ST:VI, rozhodně ne špatný soundtrack Leonarda Rosenmana k ST:IV a přehlížené dílo Dennise McCarthyho v ST:VII. Michael Giacchino se dle mého názoru také nenechal zahanbit v ST a ST:ID. Ale James Horner jakoby do tohoto listu ani nepatřil.

Přitom, když jeho kariéra začínala, byl často označován za nového „Jerryho Goldsmithe“, jelikož stejně jako on skládal rychle, dobře a měl široký záběr – dokázal zvládat hardcore akci (napříkald Commando, Red Heat), horory (Brainstorming), sci-fi/fantasy (kromě již zmíněného třeba také Zámotek, Willow, Rocketeer), stejně jako romantické krváky (Zorro: Tajemná tvář, Statečné srdce), až po vyložené „slaďáky“ (Field of Dreams, Legenda o vášni), včetně jeho nejslavnějšího hitu (ačkoliv podle mého názoru ne nejlepšího) Titanik.

Někteří závistivci, snobi a hlupáci obviňovali Hornera z toho, že se při své tvorbě často „inspiroval“ odjinud. Názorným příkladem takových malých duší je například článek uvedený na Novinky.cz při příležitosti oznámení jeho předčasného odchodu, jenž v posledním odstavci uvádí toto:

… O „brilantnosti” ale hudební svět již dlouho pochyboval. Horner byl jednoduše mainstreamový řemeslník, který toho sám vymyslel méně, než se zdá. Kritici mu už dávno předhazovali, že si bral nápady jiných (Šostakovič, Chačaturjan) a bezostyšně je komerčně využíval.

Na mysl se kradou dvě otázky: 1) zda je tato kritika opravdu opodstatněná a 2) jestli je zpráva o úmrtí člověka opravdu tím nejvhodnějším místem k takovýmto poznámkám? Naštěstí (alespoň v mých očích) novinářské řemeslo zachránili na iDNES.cz, kde o Hornerovi napsali hned několik pěkných článků (např. tento) a z toho, co se lze dočíst v diskuzích, je Horner českou veřejností (oprávněně) považován za jednoho z nejlepších světových skladatelů.

Je sice pravda, že některé pasáže z Prokopfjeva a Roberta Schumanna připomínají některé úseky ve Star Trek II nebo ústřední melodii z Willow, ale mluvit přímo o vykrádání může jen ignorant. Jak to trefně podal Horner sám: „umět se inspirovat je také umění“. Kromě toho – Schumanna poslouchá jenom hrstka nadšenců do klasiky, kdežto Willowa a Star Trek mohou ocenit milióny. Horner tedy přiblížil klasiku masám. Kromě toho, pouštěl jsem si Schumannovu Rhenish Symphony, která má být předobrazem k Willow. Možná ze mě mluví jen fanoušek, ale Willow se mi zdá tisíckrát lepší. Podle mě tedy to téma, co Schumann načal, Horner zdokonalil. Pořád ale mějte na paměti, že se bavíme o pár tónech – v 99,9 procentech jsou obě skladby naprosto rozdílné (jak celkovou náladou, tak použitými nástroji).

Pokud však Horner skutečně někoho vykrádal, pak tím někým byl právě James Horner. Například mnohé z Khanova hněvu je zřetelně slyšet i v Krullovi, o dva roky starším fantasy propadáku, či v Battle Beyond the Stars, béčkovém sci-fi, které ST:II předcházelo nebo občas i ve Vetřelcích. To, čemu tedy někteří říkají vykrádání nebo recyklování, by se trefněji dalo nazvat zráním. Některá témata je třeba zkrátka a dobře nutné nechat dospět do svého plného potenciálu. A v uspěchaném Hollywoodu mají skladatelé často jen několik týdnů k tomu, aby kompletně zhudebnili film, který kolikrát sám není úplně hotový.

Například jedno Hornerovo téma se vyskytuje v ne méně než čtyřech filmech: Sneakers, Searching for Bobby Fischer, Bicentennial Man a A Beautiful Mind a až v posledním jmenovaném (Čisté duši) toto téma dozrálo až k oskarové nominaci – je tedy vidět, že tento Hornerův postup nezatracuje ani Americká akademie filmových umění a věd, jenom Novinky.cz.

Slavné je také Hornerovo „Danger Theme“, což je jen pár tónů dlouhý signál obecného ohrožení, které se objevuje prakticky ve všech jeho pozdějších dílech – namátkou Zorro, Nepřítel před branami, Legenda o vášni, Trója atd.

Pro Star Trek II složil Horner tři melodie, které jsou okamžitě rozpoznatelné a zapamatovatelné – což je přesně o tři melodie víc, než kolik se v průměru objevuje v dnešních filmech. Je to: Téma Enterprise, Kirkovo téma a „znělka“ Reliant. (Terminologie skladatelů je pro laika jako já dost vágní a matoucí. Horner v jednom rozhovoru tvrdil, že hudba doprovázející Reliant není „theme“ ale „motive“). James Horner se nechal slyšet, že pro něj byla nejoblíbenější částí celého filmu „Leaving Drydock“ (v soundtracku „Enterprise Clears Moorings“), tedy moment, kdy Enterprise opouští dok a vydává se na cestu. Na mě osobně udělalo největší dojem „Battle In The Mutara Nebula“, tedy závěrečná ponorková bitva v mlhovině, jelikož Hornerovi se podařila skloubit témata obou lodí tak bravurně, že kdykoliv je v záběru Enterprise, hraje se její téma a stejně tak kdykoliv je v záběru Reliant, hraje se jeho „znělka“ s dokonalými přechody mezi nimi.

Mezi skalními hornerovci se vlastně pořád vede debata, zda není ST:II jeho nejlepší dílo vůbec. Před vznikem ST:II chodil Horner poslouchat nahrávání soundtracku k prvnímu filmu. Horner přiznal, že Goldsmithova orchestrální hudba měla na něj a i na hudbu Khanovu hněvu velký vliv. Od studia měl ale Horner instrukce nedávat do Khanova hněvu žádný z Goldsmithových motivů. Producenti však zároveň chtěli epickou hudbu, jakou měl první Star Trek nebo Star Wars. A laťka nastavená Goldshmithem byla skutečně vysoko. Fakt, že James Horner, v té době 28letý začínající skladatel, této laťky nejen dosáhl, ale že ji (diskutabilně) i překonal, je jen svědkem mimořádného talentu tohoto muže.

RIP James Horner (1953–2015).