Murphyho zákony podle Q - povídka

ne 11. září 2011      autor: OK Aia      přečteno: 3977x      komentáře: 6

Anna a Q Každý člověk si na vlastní kůži více či méně úspěšně vyzkoušel účinek Murphyho zákonů. A každý fanoušek Star Treku někdy slyšel o bytosti Q. Myslíte, že to nemá souvislost? A co když ano?
Na následujících řádcích si můžete přečíst příběh, který se nestal.
Protože se teprve stane.

Risa, ráj dovolených. Seděla jsem na dřevěném molu, rukama opřená o tlusté lano tvořící zábradlí a sledovala zapadající slunce. Moře se třpytilo a já si představovala, jaké by to asi na nejznámější startrekové dovolenkové destinaci mohlo být. Hotelová diskotéka byla v plném proudu, kolem bazénu se tancovalo a občas sem dolehl kromě hudby i halasný smích.

Najednou se těsně za mnou bíle zablesklo, jak si někdo vyfotil kýčovitě růžové nebe s projíždějící rybářskou lodí. Nejspíš bude mít v záběru kus mojí hlavy, podnapilým lidem to focení prostě nejde… „Mohl bych to vylepšit,“ ozval se mi za zády mužský hlas. Měla jsem pocit, že ho znám, ale nepodívala jsem se, nerada odposlouchávám cizí rozhovory. Tak jsem zarputile, bez hnutí brvou sledovala dál červánky a přemýšlela, jestli zůstanu, nebo příchozím raději vyklidím pole.

V tom se mi zazdálo, jako by se nebe nade mnou změnilo. Půl oblohy zakrývala obrovská planeta, tak zřetelná, až se dala rozeznat pohoří i vodní plochy na jejím povrchu. Obklopovaly jí prstence podobné Saturnovým, které jako by kroužily těsně za vysokými, ladnými skalisky, co se objevila úplně stejně záhadně. V dálce se skvěly další dvě planetky a obvyklý srpek Měsíce zmizel. V povětří to zavonělo exotikou a z džungle za zátokou se ozvalo zvláštní tlumené kvílení. Risa. Přesně takhle jsem si jí vždycky představovala...

„Lepší, že?“ promluvil znovu ten hlas za mnou, až jsem sebou škubla. Na lidi co přišli na molo jsem úplně zapomněla. Zavřela jsem pusu a otočila se k nim. Stál tam kupodivu jen jeden muž, vysoký, tmavovlasý a připadal mi jako ten… proboha! V šoku jsem si nemohla honem rychle vzpomenout na jméno a tak jediné co jsem vykoktala, byla jeho seriálová role:

„Q!“

„Přesně,“ kývl spokojeně Q, tedy vlastně John de Lancie, a natáhl ruku:

„A vy jste Anna.“

Zalapala jsem po dechu.

„J…jak to víte?“

„Vím všechno, vzpomínáte?“ samolibě se uculil, stejně jako v televizi.

„Jste John de Lancie, můj oblíbený herec,“ dostala jsem ze sebe konečně souvislou větu.

„Ano, já vím. Tak si říkám tady, v 21. století. Lidé jsou úporně závislí na jménech, nemyslíte?“ pokrčil rameny. „Ale nebudeme se seznamovat na podlaze, že ne?“ dodal, a pak mě oslnil další bílý záblesk. Najednou jsme seděli v ratanových křeslech u malého stolku, prostřeného k přípitku. John se zase usmál a nenuceně do obou sklenic nalil z vysoké karafy, zatímco o mě se pokoušela čím dál větší závrať.

„Co…co…jak…“

„Máte problémy se slovní zásobou?“ pobaveně naklonil hlavu na stranu. „Tohle vám pomůže,“ významně pozvedl svou sklenku, druhou mi podal.

„Co je to?“ vyhrkla jsem zoufale.

„Stejně se v tom nevyznáte, název vám nic neřekne, ať je to váš současný pozemský, nebo jiný.“ Labužnicky se napil, já se nějak nemohla donutit. Postavila jsem nedotčenou sklenici zpátky na stolek, ruka se mi při tom mírně chvěla. Představitel Q se mnou na pláži, to není realita, to, to je…

„Je to tu jednotvárné, mohu vás vyzvat k tanci?“ zvedl se Q od stolu a než jsem stačila jakkoliv reagovat, další záblesk a tiskli jsme se k sobě v tanečním postoji, tváří v tvář.

Neumím pořádně tančit, od tanečních někdy na střední škole jsem klasiku nezkoušela a navíc ani tenkrát jsme se nedostali dál, než na úplné základy. Většina kluků tam byla menší než já, takže jsem nepatřila mezi top dívky sálu, občas jsem víc stála v rohu, než tancovala. Ne tak Q, byl vysoký, urostlý a sebejistý. Černé sako, které teď najednou měl, mu dokonale padlo a z očí mu sálal žár ohně.

Tanec s Q

Roztančili jsme se po molu na dramatickou melodii, sehraní, jako bychom spolu trénovali roky. Pohyby byly automatické, překvapivě snadné jako nikdy dřív. Moje počáteční ohromení rychle vyprchalo, uvolnila jsem se, prostoupila mě hudba, žila jsem mimo čas. Nádhera.

Když nakonec tóny dozněly, zůstali jsme stát, oddechujíc po náročném tangu, které jsme vystřihli jako nic. Teprve pak jsem si všimla, že stojíme na hladině moře, několik desítek metrů stranou od mola.

V tu samou chvíli jsem se i s nádhernými plesovými šaty propadla do temné hlubiny. Plácala jsem sebou v panice pod vodou, nohy zapletené do ozdobných volánů. Ještě než mi došel dech, další záblesk nás oba přenesl zpátky na molo. Q do vody nespadl, takže byl stále suchý, ale ze mně crčela na dřevěnou podlahu voda jako z vodovodu.

„Promiňte mi to, chyba koncentrace“ omlouval se, ale i přesto vypadal, že se dobře baví. Dlaní se dotkl jedné mé ruky, která rázem oschla, pak druhé ruky… Už mi skoro sáhnul i na prsa, ale můj výhružný pohled (a ještě výhružnější zakašlání) pochopil a smířlivě ustoupil. Lusknul prsty a rázem jsem byla suchá úplně celá i bez osahávání.

„Bylo to překvapivé, nečekal jsem, že budete ochotná jít tančit,“ odváděl pozornost jinam. Znovu jsme se posadili ke stolku, tentokrát jsem se už napila. Bylo to zatraceně dobré.

„Nečekal? Jak to, vždyť jste mě sám přiměl,“ podivila jsem se. Moje počáteční tréma naštěstí zmizela, tak jsem byla schopná s Q normálně mluvit.

„Přiměl? Ale no tak, důvěřujte mi trochu. To je Picardova role, pořád mě ze všeho obviňovat. A teď nemyslím váš seriál, ale skutečného kapitána. No, vlastně si je v tom seriálu hodně podobný. Já vám jenom dal schopnost, abyste si to mohla užít. Rozhodnutí bylo na vás.“

Skutečný kapitán? Tanec na vodní hladině? Moje plesové šaty…které mám mimochodem stále na sobě?! Chytila jsem třpytivými nitkami protkanou látku, abych se ujistila, že tam opravdu jsou.

„Nezdá se vám to,“ všiml si Q, co mi víří hlavou. „Ale jestli chcete, můžu vás štípnout,“ provokativně mrknul jedním okem.

Chtěla jsem odpovědět, vypadat nad věcí, ale místo toho jsem jen cítila, jak se červenám. Hrůza.

„Říkáte, že kapitán Picard skutečně existuje,“ dostala jsem ze sebe za chvíli. „Jak to?“

„To je, co? Vaše filmové hvězdy nejsou filmové hvězdy… Nebo jsou? Chcete vědět proč? Jestli byl váš legendární Star Trek tak dobrý, aby po něm v budoucnosti pojmenovali hvězdnou loď a posádce podle něj dali přezdívky? Nebo zdali vznikl sám seriál jako chytrá snaha zamaskovat nějakou reálnou zpackanou výpravu v čase, z doby 24. století sem na Zem?“ Q vstal a přimhouřil oči.

„A co když je pravda obojí? Znáte pojem časový paradox? Co když hvězdnou loď Enterprise nikdo nevymyslel? Skutečná Enterprise, lapená v časovém víru se dostala do kontaktu s civilními obyvateli Země dvacátého století. Slavná základní směrnice v ohrožení! Páni, to bude průšvih!“ Q dramaticky koulel očima a dával na odiv svůj nezměrný herecký talent. Kdyby zase někdy přišel o svou moc, rozhodně by se v divadle nebo u filmu uživil.

„Mezi svědky nehody byl náhodou ambiciózní mladík Gene Roddenberry, kterého napadlo, jak by se to dalo zamaskovat. Ve spolupráci s havarovanou posádkou vytvořil sci-fi seriál a umožnil lodi časově náročnou opravu a naštěstí i bezpečný odlet. Maskování fungovalo, dokonce víc než bylo v plánu. Místo seriálu vznikl fenomén, který pokračoval. Fanoušci Treku fanaticky ovlivňovali vědce, takže když byla vyrobena první skutečná hvězdná loď, musela se jmenovat Enterprise, samozřejmě. Aby se pak o několik let později mohla s legendární posádkou propadnout do časového víru a havarovat poblíž svého domnělého tvůrce… Chápete mě už?“

Zase mi chvíli trvalo, než jsem dokázala odpovědět. Ten kolotoč s Enterprise se mi točil v hlavě dost nehezky.

„No, chápu. Ale je to na mě asi moc…“

„Ano, jistě, zapomněl jsem, že jste jenom člověk. Ukážu vám něco podobného názorně, přesně se to totiž shoduje s původním účelem mé návštěvy tady u vás,“ významně zdvihl obočí a zmizel v bílém záblesku. Všechno, co bylo okolo mě, křesla, stolek, molo, ba i celé moře i se skalisky a hotelem, zmizelo také. Nebo jsem možná zmizela jenom já?

Najednou jsem stála v kamenité poušti a kromě veliké oplechované budovy, podobné hangáru, tu nebylo vůbec nic. Okolo se táhl vysoký plot s ostnatým drátem nahoře, ale neodděloval mě od budovy, byla jsem uvnitř areálu. Všimla jsem si, že se změnilo i moje oblečení, měla jsem na sobě tmavou blůzu s rolákem v retro stylu a k tomu dlouhou, poměrně nehezkou sukni. A podpatkové boty, no tak to je vrchol.

Byl den, slunce nepříjemně pálilo a oslňovalo. Opatrně jsem se vydala (potácela) k hangáru zjistit, kde vlastně jsem. Vzhledem k tomu, že mě sem přemístil Q, je docela štěstí, že tu vůbec nějaké budovy stojí, mohla jsem se ocitnout klidně mezi dinosaury. Za hangárem se táhly nízké přízemní baráky s oprýskanou omítkou a masivními okenicemi, podnebí tu asi nebude z nejvlídnějších. Úplně vzadu se do dálky ztrácela veliká betonová plocha, zřejmě přistávací dráha pro letadla. Kus od dráhy vedly zvláštní masivní koleje na betonovém podstavci s malým vozíkem, trochu připomínajícím horskou dráhu. Nikde kolem nebylo vidět ani živáčka.

Za jedním z bližších domů stálo na prašném parkovišti několik starodávných hranatých aut, tak jsem zkusila vchodové dveře, ke kterým vedl největší chodník. Uvnitř jsem konečně uviděla něco podobného vrátnici – jakousi kukaň oddělenou okénkem a v ní ženu, zabranou do papírování.

„Dobrý den, já...potřebovala bych…“

„Dobrý, běžte na dvojku, pořád rovně a pak vpravo. Už tam pár lidí je,“ přerušila mě žena a skoro ani nevzhlédla. Chtěla jsem jí vysvětlit, že nejsem ta, která si nejspíš myslí že jsem, jenže na stole naléhavě zadrnčel telefon a žena se mi očividně nemohla věnovat. Hovor nebral konce, tak jsem se vydala dál do budovy, abych zjistila od někoho jiného, kde to vlastně jsem.

Přemýšlela jsem, jak to udělám. Přímo se zeptat nemůžu, vypadalo by to příliš podezřele a na policii kvůli nějakému žertu Q skončit nechci. Ale jak proboha…

Na dveřích, které jsem právě míjela, bylo číslo dvě. Někdo je nechal otevřené a zevnitř se ozýval čilý ruch. Opatrně jsem nahlédla dovnitř a spatřila skupinu mužů a žen, každý s fotoaparátem, diktafonem, nebo alespoň blokem a tužkou v ruce. Novináři. Nervózně popocházeli a vzrušeně debatovali. Asi čekají nějakou tiskovou konferenci, proto mě na vrátnici automaticky poslali sem. Paní si myslela, že jsem jen další novinář.

Chvíli jsem váhala, zdali se k lidem v místnosti připojit, nebo ne, když mě překvapil hlas z chodby:

„Dobrý den, vás jsem tu před chvíli ještě neviděl. Která vy jste?“

Okamžik pravdy nadešel.

„Anna... Anna Ewansová,“ vykoktala jsem na bodrého podsaditého chlapíka první příjmení, které mě napadlo. Z Harryho Pottera, panebože…

Á, už mám paní Ewansovou, přivítejte projektovou manažerku,“ vesele zajásal do davu, popadl mě za ruku a táhl do místnosti. Na brutálních jehlových podpatcích jsem absolutně neměla stabilitu, takže jsem poslušně (spíš zoufale) klopýtala za ním a nevěřila svým uším. Pravděpodobnost toho, že moje vylhané příjmení bude shodné s personálem zařízení, mi připadala nekonečně malá. Asi je všechno jinak, když vás sem pošle Q…

„Paní Ewansová, vysvětlíte nám, čím se tohle zařízení zabývá?“ položil mi bez servítků otázku „můj“ novinář, když mě dotáhl dopředu před ostatní.

„Děláme tady výzkum. Na lidech,“ ozval se za mými zády překvapivě hlas Q. Do místnosti sice vstoupil normálně zadními dveřmi, ale svou větou i tak způsobil mezi reportéry rozruch.

„To je kdo?“ zeptala se mě jedna z novinářek, jako by se Q nemohl představit sám. Ovšem všechny mikrofony jako na povel zamířily na mě.

„To je pan Murphy,“ rezignovala jsem a plácla další jméno, co mě napadlo. Podle mě docela příhodné. Pak jsem se otočila na Q, abych ho mohla požádat, jestli by s tou situací něco neudělal sám a všimla jsem si, že na zlomek okamžiku vypadal skutečně překvapeně – u Q něco nevídaného. Potom ale nasadil obvyklý pobavený výraz a sebejistě kývl:

„Kapitán Edward A. Murphy, k vašim službám. Jsem vedoucí projektu MX98 a právě zkoumáme pro letectvo, jaké zpomalení může člověk přežít.“

Celá situace mi připadala (dnes už pokolikáté) úplně šílená. Murphy. Projekt Air Force.

„Počkejte, chcete mi jako říct, že jste vymyslel Murphyho zákony?“ vyjela jsem na Q, když se ho zrovna žádný z novinářů na nic neptal. Pozornost ale neztráceli:

„Murphyho zákony?“ podivil se jeden z nich nahlas. „To si napiš, Jimmy, to se bude do toho článku hodit. Jaké zákony jste měl přesně na mysli, pane?“

Ty nejspolehlivější na světě,“ usmál se Q. „Zákon první: Co se může pokazit, to se pokazí. Zákon druhý: Pokud existuje nějaký způsob, jak to udělat špatně, tak ho najdu.“

Murphyho zákony

„Jakže jste to říkala, paní Ewansová, Murphyho zákony?“ ptal se mě jeden, co stál kousek stranou a horlivě si zapisoval do poznámkového bločku.

„Uděláme foto,“ volal nadšeně další reportér a vzápětí nás oslnil bleskem, podobným oblíbenému záblesku Q. Bohužel, nikdo z nás při něm nezmizel.

Když konference skončila a novináři s děkováním odešli, Q se spokojeně rozvalil za stolem:

„Tak co, už chápete, co je to časový paradox? A že některé věci nikdo nevymyslel, protože je donesl někdo z budoucnosti?“

„Ale Murphyho zákony fungovaly odjakživa, není to žádná změna.“

„Jistě, pro vás ano. Vždyť jsme je teď byli vymyslet v roce 1978.“

„Q, vy nemluvíte jenom o názvu, že ne. Vy jste ty zákony vymyslel doopravdy. Abyste lidem zpestřil den, že?!“

Q neodpověděl, jenom se potutelně usmíval.

„Dobře, to je jedno,“ vzdala jsem to. „Ale mám ještě jednu otázku. Proč já?“

Q se blahosklonně usmál:

„Jedna z direktiv kontinua nám nedovoluje zasahovat do historie civilizací přímo. Potřebuji prostředníka.“

„To ano, ale pořád nevím, proč já?! Jenom v našem hotelu jsou stovky lidí…“

„A chodí někdo další z těch STOVEK lidí na pláž v tričku s nápisem STARFLEET ACADEMY, a,“ významně zdvihl obočí, „I LOVE Q?!“

Zalapala jsem po dechu.

„No dobře, v tom druhém po pláži nechodíte,“ pokrčil rameny. „Ale máte ho doma.“

Polilo mě horko a potřebovala jsem někam okamžitě zmizet. Pod zem, nejlépe.

„Tak se mějte. A díky za pomoc,“ dělal Q jakoby nic a ještě jednou na mě mrknul jedním okem. Pak mě s blýsknutím poslal zpátky na molo našeho hotelu.

Stála jsem tam sama, v původním lehkém tričku, bez šatů i bez kousavé blůzy s rolákem, nebo nepohodlných podpatkových bot. Červánky už dávno zmizely, moře si tiše šplouchalo o sloupy mola a zábava v hotelu nerušeně pokračovala, právě dávali nějaké divoké tuc-tuc. Cítila jsem se zvláštně, zážitek budu vstřebávat asi hodně dlouho. Nestihla jsem se rozlučit, ani požádat, jestli by mi třeba nemohl ukázat Enterprise, když už tedy doopravdy existuje. No co, nedá se nic dělat, budu to muset nějak rozdýchat. Alespoň mám pořád to spací tričko a v kombinaci s knížkou a pohodlnou hotelovou postelí to zkusím zvládnout…

***

Picard sebou škubnul, když se Q, jako vždy neohlášeně, objevil v jeho pracovně.

„Promiňte že ruším, Jean-Lucu, ale mám naléhavou novinu. Nesrovnalosti po časoprostorové trhlině vašeho vesmíru jsou vyspravené, historické údaje zase souhlasí,“ hrdě oznámil. Kapitán se už stihl vzpamatovat z leknutí a věděl, o čem Q mluví.

„Dobře, Q. Ale tvrdil jste mi, že takovéhle věci nemůžete udělat sám, jinak byste porušil direktivy Q kontinua. Koho jste tedy zase zneužil, pokud to nebyl nikdo z mé posádky?“

„Zneužil? Ale Jean-Lucu, proč si myslíte, že ke mně ostatní cítí to samé co vy? Jsou i lidé, kteří mě mají rádi, nebo mě i milují“ zatvářil se Q ukřivděně.

„Zatím jste mne nepřesvědčil. Na mé lodi neznám nikoho, kdo by vás měl rád. Na to si s námi příliš pohráváte.“

„Ukážu vám jí,“ spiklenecky se usmál Q a ještě než ho Picard stihl zadržet, lusknul prstem a v pracovně se s bílým zábleskem objevila neznámá mladá žena v legračním tričku, na kterém bylo skutečně napsáno: I LOVE Q. Očividně vůbec nevěděla, co se děje, ale nevydala ani hlásku, jenom knížka, co držela, jí vypadla na zem.

***

Slyšela jsem žuchnutí, jak knížka spadla na zem a to mě trochu probralo. Zamrkala jsem, ale kapitán Picard nezmizel, jenom zíral, co to v jeho pracovně dělám. Navíc v zmuchlaném tričku na spaní, s nápisem I LOVE… Bože, to ne...

kapitán OK Aia
autor: OK Aia
vydáno: ne 11. září 2011
přečteno: 3977x
komentáře: 6
Facebook Twitter Google+

Další články z této rubriky:

Bajky hvězdoletů – Galaktická dáma  -  pá 3. dubna 2020
Star Max: Rovnováha  -  st 27. prosince 2017
Bajky hvězdoletů – O statečném Tvrdohlavci  -  út 21. února 2017
Bajky hvězdoletů – O zvědavém cestovateli  -  pá 17. února 2017
Trosečníci  -  čt 19. ledna 2017
Bajky hvězdoletů – První podnikavá  -  ne 9. října 2016
Star Trek: JJ (Jak jako?) 5. – Dobrý den na smrt  -  st 23. března 2016
Star Trek: JJ (Jak jako?) 4. – Nouzové přistání  -  ne 20. března 2016
Star Trek: JJ (Jak jako?) 3. – Jsme si Qit  -  čt 17. března 2016
Star Trek: JJ (Jak jako?) 2. – Dělnická třída  -  út 15. března 2016
Star Trek: JJ (Jak jako?) 1. – Požární hlídka  -  so 12. března 2016
Recenze sbírky povídek českých a slovenských autorů, Star Trek KUSY  -  st 17. února 2016
Star Trek: Axanar před soudem  -  čt 31. prosince 2015
Vzkříšení Fénixe  -  pá 14. října 2011
Star Trek: Voyager - Hadi v trávě "Čas: 56002.3"  -  ne 16. srpna 2009

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG