Toto je archiv českého Star Trek portálu Trekkies.cz, který není od ledna 2021 aktualizován a je přístupný pouze ke čtení. Pokračujte prosím na novou verzi webu Trekkies.cz.

Romány podle klasického Star Treku VIII: Ex Machina

so 27. srpna 2016      autor: Eodeon      přečteno: 2734x      délka: 11 min      komentáře: 2

obálka knihy Ex MachinaStar Trek často bývá – a ne vždy neprávem – kritizován jako příliš povrchní ve srovnání s high sci-fi. V seriálové či filmové podobě tomu tak snad bývá, ale spolu s těmito formami často bývají a priori odsuzovány i knihy Star Trekem inspirované. V širší komunitě fanoušků fantastiky jsem nezřídka narazil na názor, že si startrekové knihy nezasluhují pozornost, a praxe zřetelně dokládá, jak velký vliv tento předsudek má. Přinejmenším tedy v českém prostředí. O startrekové literatuře se mimo specificky fanouškovská média téměř nepíše a i tam jen poskrovnu. Profesionální kritici ji ignorují. Nediskutuje se o ní a nakladatelé za vydávání knih z této oblasti nesklízejí ani malá, symbolická uznání v soutěžích k tomu určených. Přitom prosadit knižní Star Trek na tak malém trhu a s tak relativně nepočetnou základnou jeho stoupenců musí být úkol přímo herkulovský!

Ještě více to ale zamrzí s přihlédnutím ke kvalitám knih samotných, z nichž mnohé přímo udivují svou vysokou úrovní. Kupříkladu Koheze Jeffreyho Langa, první část trilogie Teorie strun z prostředí seriálu Voyager, pro mě byla jedním z největších čtenářských překvapení. Kde předsudečná mysl očekávala prostý, do slov obalený příběh, dočkala se čehosi daleko skvostnějšího – románu se specificky literárními kvalitami, jejichž účinkem byla přirozeně daleko opojnější četba. Převod na jiné médium (čti: filmová adaptace) by tudíž neznamenala jen obohacení o audiovizuální slast a snazší porozumění základním souvislostem děje, ale ještě spíše by znamenala i ztrátu čehosi velmi hodnotného, leč nepřeveditelného. S ohledem na to byla učiněná radost Kohezi číst a ta přitom není zdaleka jediným úžasným startrekovým románem vydaným v posledních letech v českém překladu. Právě tak bych zde mohl pět ódy i na Černého krále, druhou knihu v sérii Star Trek: Titan, a dlouhou řadu dalších. V originále by se podobných mistrovských děl startrekové literatury našlo ještě mnohem více. Jedno z nich přibližuje následující článek.

Má první a dosud jediná zkušenost s autorem knihy, na kterou za krátko přijde řeč, byla četba jeho románu Místa exilu (Places of Exile) z antologie Prizmatem věčnosti (Infitiny’s Prism), druhé a nejlepší knihy ve vynikající trojdílné sérii Myriad Universes. Poté, co jsem romány z trilogie Teorie strun vylíčil jako jedny z nejlepších vůbec, to může vyznít sotva uvěřitelně, ale Bennettova Místa exilu mě nadchla ještě daleko více a považuji je za nejlepší prózu na motivy seriálu Voyager, jaká je mi známa. Někdo by mohl zalitovat, že se příběh tak kvalitní knihy odehrává v alternativní linii, ale nebýt této podmínky, nikdy by se osudy hrdinů z Voyageru nemohly vydat těmito v mnoha směrech daleko zajímavějšími cestami, než jak nám je vylíčila druhá polovina seriálu. V době vydání Míst exilu měl za sebou Bennett již několik menších literárních příspěvků do univerza Star Treku – novelu Dozvuky (Aftermath) ze série Starfleet Corps of Engineers, povídku "… Nemilovat čest ještě víc" (…Loved I Not Honor More) v antologii Proroctví a změna (Prophecy and Change) a jednu z nadprůměrných povídek v jinak velmi nevyrovnané antologii Vzdálené břehy (Distant Shores), rovněž z prostředí seriálu Voyager. Jeho spisovatelskou kariéru ale naplno odstartovala až kniha Ex Machina.

Christopher L. Bennett: Ex Machina

Formule „deus ex machina“ dostává v historicky prvním románu Christophera L. Bennetta úplně nový a děsivě doslovný význam. Mnohé entity se statutem boha, s nimiž se hrdinové z hvězdné lodi Enterprise během svých toulek kosmem setkali, byly umělé inteligence, superpočítače zotročující celé národy humanoidních bytostí. Aniž by se ohlížel na základní směrnici, kapitán James Kirk přemohl tyto „bohy“ vzešlé ze strojů. Vysloužil si tím pověst „bohobijce“, která ho v jeho následujícím dobrodružství přivede do značného nebezpečí a spolu s ním i celou civilizaci z planety Daran IV.

Čerstvě refitovaná Enterprise se krátce po svém setkání s V’gerem připravuje na novou výpravu do hlubin vesmíru. Ještě předtím si ale přítomnost lodi a její posádky vyžádá těkavá situace na Lorině neboli Daranu IV, kam přesídlila civilizace Fabriniů, viz epizodu Původního seriálu „Neboť svět je dutý a já se dotkl nebe“ (For the World Is Hollow and I Have Touched the Sky). Národ, který se teprve nedávno vymanil ze své závislosti na zbožštěném počítači jménem Orákulum, sužují nábožensky motivované teroristické útoky. Ne všichni někdejší obyvatelé asteroidního světa Yonada se svých přesvědčení vzdali tak snadno jako jejich vůdkyně Natira. Bývalá velekněžka doufá v podporu a pomoc od muže, který její lid už jednou zachránil. Její žádost však zastihuje Jamese Kirka v jednom ze zlomových okamžiků jeho života. Stejně jako jeho nejbližší přátelé, Spock a McCoy, si Kirk není jistý už ani směřováním svého vlastního života. Bilancuje a zpytuje některá zbrklá rozhodnutí svého mládí. Mimo jiné ta, kde svým zásahem navždy poznamenal osudy celých kultur. Přežití jedné z nich se však podle všeho bez dalšího zásahu neobejde…

Ačkoliv by se román dal popsat jako volné pokračování výše zmíněné epizody klasického seriálu, stejnou měrou čerpá i z událostí prvního filmu Star Trek: The Motion Picture (1979). Přestože i většina pozdějších startrekových filmů bude patřit k dobové špičce v rámci svého žánru, ten první si vysloužil místo dokonce mezi nejlepšími fantastickými filmy všech období. Zhlédl se v bezprecedentním úspěchu Lucasových Star Wars (1977), volně navázal na již v té době kultovní seriálový Star Trek, ale nejvíce ze všeho jako kdyby se inspiroval u Kubrickovy fenomenální 2001: Vesmírné odysei (1968). Platí to nejen o kromobyčejně pomalém tempu odvíjení děje, které stejně jako u Kubricka dává vyniknout lyrizujícím průletům vesmírných lodí, stanic a orbitálních modulů prázdnotou kosmu a ještě hmatatelněji dovoluje pocítit Goldsmithovu geniální hudbu, ale i o volbě tématu – pro nejlepší sci-fi filmy typický motiv „doteku“ s nadpozemským neznámem, jaké dalece přesahuje dokonce i člověka budoucnosti. Ač to lze vnímat jako klad i zápor, na rozdíl od Kubrickova mystického zahloubání se Star Trek: Film vydává cestou doslovného zodpovídání pokládaných otázek a odhalování mystérií. Vzniklo tak úchvatné dobrodružství ‚boha‘, který se vypravil hledat svého stvořitele a nalezl jej v člověku. Není proto vůbec překvapivé, že spojení s esteticky nejskvostnějším filmem podle Star Treku dává vzniknout románu neobyčejně vysoké umělecké úrovně.

Literatura nabízí prostor k mnohem hlubšímu pojednání zadaného tématu, jaký by v televizním seriálu či (mainstreamovém) filmu nebyl možný. Christopher Bennett patří mezi obzvláště talentované autory, kteří tento prostor dovedou velmi dobře využít a dokonce i popkulturní odnož literatury rozvíjejí o intelektuálně zajímavý obsah. Hloubka Bennettova vhledu do každého z mnoha v knize pojednaných dílčích témat zasluhuje poklonu. Od sociologických souvislostí přes religionistiku a výzkum mytologie k psychologii, Bennett ohromuje svým přehledem v oblastech filozofické větve vědění a schopností své inspirativní myšlenky efektivně komunikovat čtenářům. Mimoto se mohou čtenáři stručně obeznámit například i s fungováním lodního deflektoru při cestování nadsvětelnými rychlostmi a ve vnitřním monologu vedlejší postavy sociologa Soretha se jim nabízí velmi empatická ukázka tradicionalistické vulkánské mentality. Zdá se, jako kdyby byl Christopher L. Bennett odborníkem na všechny (ať už reálné či fiktivní) oblasti vědění související s obsahem jeho románu, nevyjímaje neodmyslitelnou erudici v oblasti Star Treku samotného. Pochopitelně, každý autor tie-in literatury musí být s daným fikčním světem důvěrně obeznámen a o to působivější jsou Bennettovy přímo expertní znalosti. Rozsah odkazů a souvislostí v rámci fikčního světa mě ohromil, ale ještě větší dojem na mě udělala skutečnost, že byly jen málokdy zjevné.

Celý román je hustě protkán odkazy, z nichž některé mohou uniknout i nejlépe informovaným fanouškům. Ne snad nutně z toho důvodu, že by se fanoušci málo vyznali, ale pro subtilní způsob jejich podání. Jako příklad uvádím zábavný moment, kdy McCoy zaslechne svou kolegyni Christine Chapelovou a mylně to považuje za hlas lodního počítače. Jak známo, představitelka doktorky Chapelové a „první dáma Star Treku“ Majel Barrett-Roddenberry namluvila ve všech seriálech hlas lodního počítače. Na konci téže kapitoly se lze dopátrat ještě lépe skryté pocty její roli Lwaxany Troi. Na jiném místě se čtenář pobaví narážkou na Kirkovo a/typické frázování. O vedlejší postavě Marcelly DiFalco vychází v románu najevo, že je tajně zamilovaná do kapitána Kirka. Důvod se vyjeví v okamžiku, kdy si čtenář připomene, že ve filmu ztvárnila postavu DiFalco tehdejší manželka Williama Shatnera Marcy Lafferty. Podobných, ačkoliv mnohdy obtížně odhalitelných a o to zábavnějších odkazů je román plný. Přiznávám, že mně samotnému jich velké množství uniklo, neboť některé odkazují k jiným románům či povídkám, které jsem dosud neměl příležitost přečíst.

Nebývalé bohatství intertextuálních odkazů, přestože si ho velmi považuji, jsem však na mysli neměl, když jsem román o dva odstavce výše pochválil za jeho vysokou uměleckou úroveň. K nastínění těchto kvalit je třeba se opět vrátit k pojítkům knihy s prvním startrekovým filmem. Zásluhou těchto specifických souvislostí má osobní rovina románu, kdy jsou hrdinové nuceni vyrovnat se s drastickými změnami ve svých životech, hodně co nabídnout. Kirk se přizpůsobuje staronové úloze kapitána hvězdné lodi. Snaží se smířit své svědomí se způsobem, kterým si vytoužené velení vydobyl na úkor Willa Deckera, a jen obtížně se sžívá se statutem živoucí legendy, kterou si v nedávné době vysloužil. Spock v reakci na splynutí myslí s V’gerem přehodnocuje své životní postoje a prvně se pokouší sladit svou oddanost logice s nově objevenou potřebností citů. Jeho samotný raison d‘être odolává extrémnímu náporu pochyb. No a McCoy, vykořeněný ze svého „zálesáckého“ útočiště na Zemi, nejenže musí dohánět odbornou četbu, aby svou nezpůsobilostí neohrožoval rozmanité složení posádky nové lodi, ale navíc musí opět stanout tváří v tvář Natiře…

Veleknežka Fabriniů byla svého času McCoyovou ženou. Spojit svůj život s jejím se doktor rozhodl pod vlivem zdrcujícího zjištění, že umírá na xenopolycythemii a zbývá mu pouhý rok života. Teprve po svém nečekaném vyléčení díky pokročilým lékařským znalostem Fabriniů a anulování manželského svazku si McCoy plně uvědomil, že Natiru vlastně doopravdy nikdy nemiloval. Pouze v citovém oblouznění podlehl iluzi lásky. Její romantické city ovšem nebyly jen iluzí a přetrvaly i po letech odloučení. Opětovné shledání tak pro oba chystá nemalý díl bolesti. Spolu s tím se musí McCoy vyrovnávat se situací, kdy jeho scházející lékařské znalosti pravděpodobně zavinily vážný zdravotní stav mimozemské členky posádky. Lodní šéflékař se zpět ve službě ocitl proti své vůli díky nouzovému povolání záloh a není obeznámen s unikátní fyziologií mnoha nových členů posádky. Nemůže se zbavit pocitu, že z bývalého zachránce se stává spíše hrozbou pro posádku.

I přes výsostné postavení mocného „triumvirátu“ Kirk-Spock-McCoy se velkého prostoru dostává i početnému zástupu vedlejších postav, z nichž každá nabízí unikátní náhled na probíhající děje. Posádka přestavěné Enterprise se svou druhovou rozmanitostí téměř vyrovná pozdějšímu Titanu ze stejnojmenné románové řady. Od Betelgeusianů, přes Rhaandarity, po Megarity, představitelé mnoha těchto druhů se chápou širokého prostoru, který jim byl velkoryse dán, a vyjevují na něm jedinečnost jak své osobnosti, tak kultury, z níž pocházejí. Díky této jedinečnosti se z každého z nich stává nepostradatelná součást posádky a nejlepší mně známý příklad filozofie I.D.I.C. uvedené do praxe. V duchu hodnot vyznávaných ctihodnými Vulkánci spolu unikátní rysy jedinců utvářejí rozmanitost, která se pro všechny zúčastněné ukazuje být nesmírně obohacující, a jak hrdinové zjistí, nepostradatelná k vyřešení všech problémů a krizí.

Čeho si totiž cením nejvíce, je dokonalé tematické sladění všech dílčích obsahů do jednolitého celku. Platí to i o osobních tématech, které si s sebou v průběhu děje nesou jednotlivé postavy a které se vždy navzájem částečně překrývají, vzájemně se doplňují a tvoří o to působivější mozaiku myšlenek. McCoyův nezodpovědný přístup k vlastnímu životu se odráží v lehkovážných rozhodnutích Kirkovy kariéry, které kapitán pod tlakem „výbušné“ situace na Lorině začíná zpytovat. Radikální sociální změny, které Kirk před lety inicioval, a obtíže části fabrinijské populace přizpůsobit se jim se zase nápadně podobají vnitřnímu konfliktu, který prožívá Spock. I on je pod tíhou zkušenosti s V’gerem nucen zpochybnit svůj základní přístup k životu a světu, což si ortodoxně smýšlející Vulkánci vykládají jako útok na jejich nejsvětější hodnotový systém a se Spockem od té chvíle jednají jako s „v’tosh ka’tur“, jinými slovy – značně nepřátelsky.

Monolitická celistvost obsahu v kombinaci s jeho relativní sofistikovaností (nemluvě o univerzální platnosti) je pak nejlepším důkazem vysoké umělecké úrovně románu. Jeho čtivost přitom nijak netrpí hloubavějším přístupem autora k tematickému zadání. Vypravěčská zručnost je naprostou samozřejmostí. Zvláštní pochvalu si Bennett zaslouží za svou dovednost ozřejmit každý nezvyklý detail dokonale logickým vysvětlením. Některá z těchto vysvětlení slouží jako opravy „nedotažených linií“ z epizody Původního seriálu, která překypovala zvláštnostmi, pestrým oděvem Fabriniů počínaje a podivnostmi jejich umělého světa a neméně umělé kultury zdaleka nekonče, a snad i z prvního filmu, který i přes všeobecně vstřícný přístup k divákům ponechal mnohé k domyšlení. Román nabízí více než uspokojivé odpovědi na všechny myslitelné otázky. Patologičtí hledači tzv. „logických lapsů“ tak budou mít velké potíže přijít si na své, zatímco nepředpojatí čtenáři nedostanou žádný důvod k nespokojenosti.

Ačkoliv většina románů podle Star Treku spadá spíše do kategorie tzv. „potboilerů“, nemá vyšší ambice než ukrátit nenáročnému čtenáři dlouhou chvíli a úměrně k tomu nedosahuje ani vysokých uměleckých kvalit, výjimky z pravidla existují. Kladu si otázku, zda budou alespoň některé knihy podle Star Treku vzpomenuty i příštími generacemi čtenářů, zda budou jejich kvality uznány alespoň zpětně a najdou si své místo v příslušné kapitole dějin vědeckofantastické literatury. Pokud se to přeci některým románům podaří, Ex Machina má vysokou naději být mezi nimi. (10/10)


Podrobnosti o knize

Původní titul: Ex Machina
Autor románu: Christopher L. Bennett
Autoři obálky: John Blackford a John Vairo Jr.
Nakladatelství: Pocket Books
Rok vydání: 2005
Počet stran: 366
Vazba: brožovaná
Vydání: první
Jazyk: angličtina
ISBN 13: 978-0-7434-9285-0
ISBN 10: 978-0-7434-9285-4

kapitán flotily Eodeon
autor: Eodeon
vydáno: so 27. srpna 2016
přečteno: 2734x
komentáře: 2
Facebook Twitter Google+

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG