Epizodu otevírá osobní deník poradkyně Deanny Troi s velmi podstatným záznamem především pro kapitána Picarda: „Má matka je na palubě.“ Hned první scéna, která vyloudí divákům úsměv na rtech, může navnadit na další humorný díl s touto temperamentní dámou, ale opak je pravdou. Tato epizoda s Lwaxanou Troi má hlubokou myšlenku a ve svém závěru by vás měla spíše zarmoutit… Retro tímto věnuji svojí mamince, která epizodu Půl života řadila mezi své nejoblíbenější z Nové generace.

Epizoda s originálním názvem Half a Life se poprvé objevila na televizních obrazovkách 4. května roku 1991, je v pořadí 96. epizodou seriálu Nová generace a rovněž 22. epizodou čtvrté sezóny.

Zápletka

Lwaxana a kapitán Picard uvítají na palubě Enterprise doktora Timicina, vědce z Kaelonu II, který si vyjednal možnost provést s pomocí technologie Federace testy, které jsou stěžejní pro obnovu hasnoucího slunce v jeho domovské soustavě. Oživit slábnoucí slunce se pokusí fotonovými torpédy s upravenými zaměřovacími systémy a skrz ně tak urychlit termojaderné reakce hélia. Důležité bylo najít pro tento pokus vhodné slunce, což se Federaci povedlo až po třech letech. Timicin je tudíž velmi vděčný, že konečně bude moci přistoupit od teoretického bádání k praktické zkoušce. Lwaxana si nebere servítky a mezitím se Timicina ujme na výsost velkoryse. Timicin ji ze začátku zdvořile odmítá, i když by k tomu zjevně neměl mít důvod. Po vypuštění dvou sérií torpéd to vypadá, že se experiment vydařil, ale nakonec začne teplota v jádru opět stoupat a slunce se stabilizovat nepodaří. Timicin je velmi zdrcený a Enterprise bohužel nezbývá nic jiného než se vrátit zpět na Kaelon II. Lwaxana se snaží Timicina rozptýlit a ten opět přiznává, že není momentálně vhodná společnost. Nakonec se osmělí a vysvětlí Lwaxaně, proč to tak cítí. Na jejich planetě se při dosažení věku šedesáti let podstupuje rituál „Rozhodnutí“, kdy po rozloučení s rodinou a přáteli dotyčný sám ukončí svůj život. Což je právě nyní Timicinův případ. Pro Lwaxanu je tato myšlenka absolutně nepřijatelná a okamžitě sděluje kapitánovi Picardovi, co zatím nikdo netušil. Lwaxana samozřejmě nechce, aby Timicin zemřel, ale kapitán Picard jí bohužel nemůže pomoci, protože Základní směrnice mu zakazuje vměšovat se do cizích kultur a ohrozit tak diplomatické styky s danou civilizací. Timicin, který byl od narození veden k tomu, že je to jediný způsob, jak důstojně a řádně zakončit svůj život, je po krátkém pobytu na Enterprise nalomen především proto, že nedokončil svoji životní práci a na Kaelonu II není nikdo, kdo by ho zastoupil a okamžitě na jeho výzkum navázal. Lwaxana ho nabádá, aby bojoval, protože v jejích očích není věk šedesáti let mezí, za kterou už život nemůže nic nabídnout. Timicinova rodina to však vidí jinak a jeho dcera se proto rozhodne tátu na Enterprise navštívit a vysvětlit mu, jak nebezpečně si počíná, když zavrhuje vlastní kulturu a rituál odkládá. Na Timicina je toho moc, a i když by si dokázal představit spoustu dalších let po boku Lwaxany a intenzivní práci na záchraně slunce a tudíž i planety, vrací se domů a ve společnosti lidí, kteří si ho celý život vážili, a také za asistence Lwaxany, svůj život ukončí.

Zajímavosti

Doktor Timicin, herec David Ogden Stiers, je znám jako představitel majora Charlese Winchestera ze seriálu M*A*S*H z roku 1972.

Michelle Forbes, která zde ztvárnila Daru, je pochopitelně známější jako poručík Ro Laren.

Citáty

Timicin: „Trvalo mi 40 let, než jsem vyvinul program, který bude navádět fotonová torpéda. Je to můj život. Děkuji za tuto příležitost. Mým jediným přáním bylo najít způsob, jak oživit naše slunce… než zemřu.“

Worf: „Paní Troi, protestuji proti vaší neoprávněné přítomnosti na můstku.“
Lwaxana: „Co dělá tenhle maličkej, pane Wolfe?“
Worf: „Prosím, madam! Tím se odpalují fotonová torpéda a je… Jmenuji se Worf, ne Wolf.“

Timicin: „Chtěl jsem vám říct, jak moc bych si přál vás potkat před léty.“
Lwaxana: „Pár let přece nehraje roli.“
Timicin: „Bohužel velikou. Víte, Lwaxano, já teď mířím zpátky domů… abych zemřel.“

Lwaxana: „Očekávají, že Timicin zemře! Copak to nechápeš? Jen proto, že je mu 60! Co je to 60? Nic to není."

Lwaxana: „Já jen… nechci přijmout… že mě osud nechá ho takhle potkat a pak… pak mi ho zase vezme. On není nemocný, neměl tragickou nehodu, on prostě jen zemře. A bezdůvodně. Protože jeho společnost rozhodla, že je příliš starý. Takže se ho teď jednoduše zbaví. Jako by jeho život neměl už žádnou cenu nebo smysl. Ty to ve svém věku ještě nemůžeš pochopit, ale… ale v mém… někdy cítíš únavu… a taky strach.“

Timicin: „Já chci… a moc… abys to pochopila. Před 15 až 20 stoletími jsme neměli Rozhodnutí. Nestarali jsme se o staré lidi. Jak lidé stárli, tak je opouštělo zdraví, stali se invalidy. A ti, o které se jejich rodiny nemohly starat, byli odloženi do… čekáren na smrt, kde o samotě čekali, až přijde konec, někdy i celé roky. Kdysi něco znamenali a byli přinuceni se dožít toho, že se najednou stali ničím… Vědět, že teď jsou závislí pouze na trpělivosti mladších lidí. A víš, už nejsme tak krutí, Lwaxano.“
Lwaxana: „Ne, nejste k nim krutí, jenom je zabíjíte.“
Timicin: „Rozhodnutí je oslavou života. Dovoluje nám ukončit život důstojně.“
Lwaxana: „Oslava života. Zní to velmi nóbl, velmi laskavě. Ty mi vlastně říkáš, že jste se zbavili problémů tím, že jste se zbavili lidí.“
Timicin: „Může to takhle znít, ale je to čas přechodu. Jedna generace předává životní odpovědnost té druhé.“
Lwaxana: „A co takhle odpovědnost za pečování o staré rodiče?“
Timicin: „To by bylo hrozné břemeno pro děti.“
Lwaxana: „Vychováváme je, pečujeme o ně, trpíme pro ně. Celý život je chráníme před zlem. Nakonec je řada na nich, aby se postarali o nás.“
Timicin: „Rodiče by neměli čekat splátku za lásku, kterou dávají dětem.“
Lwaxana: „A proč by ne, k čertu?“

Lwaxana: „Proč 60, proč ne 62?“
Timicin: „Musel to být rozumný věk.“
Lwaxana: „Ten není rozumný, určitě ne v tvém případě. Tak vitálního a zdravého muže jsem ještě nepoznala.“
Timicin: „A takový se chci rozloučit se svou rodinou, dokud vládnu všemi smysly a vím, že si mě budou pamatovat jako silného a energického muže.“
Lwaxana: „Ale to nedává smysl! Někteří z vašich lidí by mohli být aktivní ještě v 70. Jiní mohou být vážně nemocní už v 50. Jak kruté, že je necháte čekat na sebevraždu tak dlouho.“
Timicin: „Jednotný věk pro Rozhodnutí platí absolutně pro všechny. Chtít po rodinách, aby rozhodly, kdy mají jejich rodiče zemřít, to by bylo kruté.“

Timicin: „I když najdu správné řešení, vy ho nepřijmete? Protože neskoncuji se životem, oni skoncují s mou prací. Živý jsem pro svůj svět větší hrozbou než hasnoucí slunce.“

Timicin: „Já chci žít, protože v tobě vidím, že stále mám proč žít. Ty jsi mi ukázala, že můj život má cenu. Mohu být příkladem svému lidu, mohu dokončit práci. Ale mít tyto nové možnosti a nemoci pro ně nic udělat, nebýt sto dokončit svou práci, ani pomoci svému světu…“
Lwaxana: „Je to prohlášení o posvátnosti života a bude ho slyšet.“
Timicin: „Kdo ho uslyší na takovou dálku? Kam teď půjdu, Lwaxano? Už nemám svůj svět. Nemohu jít domů.“

Lwaxana: „Ty se vracíš.“
Timicin: „Věříš, že tě miluji?“
Lwaxana: „Já vím, že ano.“
Timicin: „Ale nakonec, jestli je tohle jediný důvod, proč chci žít…“
Lwaxana: „Tak to nestačí.“
Timicin: „Skoro. Skoro, ale ne dost. Nemohu být sobec, Lwaxano. Nejsem typ, který vede vzpouru.“

Zamyšlení

Půl života je nenápadnou epizodou Nové generace, která otevírá velmi vážná sociální témata naší společnosti. „Jak umřu?“, „Na co umřu?“ – položili jste si někdy už takové otázky? Přemýšleli jste už o smrti více do hloubky? Je lepší, když to přijde jako rána z čistého nebe, nebo naopak postupně, kdy člověk dostane čas si uvědomit, že dochází k nevyhnutelnému? Jak dlouho by měl trvat lidský život, aby se naplnilo jeho poslání? Lze charakterizovat, jakým momentem, jakou událostí se naplní podstata lidského života, aby mohl poté skončit? Je vůbec správné hledat za lidským životem něco víc s rizikem, že to za celý život vlastně nenajdeme? Končíme v nejlepším, když o ukončení našeho bytí rozhodují z valné většiny zdravotní problémy, na které čekáme, až přijdou? A co vy? Už jste se smířili s tím, že zemřete? Že smrt je nezvratný konec, který potká každého z nás? Uleháte večer do postele se zamyšlením, zda váš právě uplynulý den splnil vaše očekávání? A co potom celý váš život? Dokázali byste zesumírovat svá životní předsevzetí, která považujete za důležitá? Ta, která byste chtěli za svůj život zrealizovat a stihnout je dokončit? Bylo by to o to snazší vědět předem, kdy váš život skončí? Je tak těžké o smrti mluvit? Proto, že se vás zatím netýká, že je daleko, nebo ji prostě nechcete přivolávat? Je čistě na vás, jestli se o své pocity nejen z této epizody svěříte v komentářích.

Velmi hezké retro z této epizody už vloni sepsal Fanda, pokud si nevzpomínáte, je k přečtení tady.