Žijeme v hladových letech. Už téměř deset let nevzniká žádný seriálový Star Trek a jako následek toho zažívá celá značka znatelný útlum. Pravda, vznikají všeobecně populární filmy, ale s tak dlouhými rozestupy, až jejich uvedení pokaždé zažehne spíše potlačované frustrace nedočkavých fanoušků, než aby nasytilo jejich zveličené nároky. Má to ale i svou světlou stránku. V období ‚hladových let‘ si každého nového přispění do univerza Star Treku ceníme o to více. Každé z nich tím nabývá na mimořádném významu a každé těší fanoušky víc, než kdyby byla všeho hojnost. Není to logické, ale nakonec – my pozemšťané nejsme obzvláště logičtí tvorové. Vydání každého nového komiksu, fan filmu a ještě spíše románu znamená pro fandom velkou událost. O to více to platí v případě, kdy od vydání poslední startrekové knihy v češtině uplynul více než rok a kdy nově vydaným románem je druhá část trilogie načatá již před šesti lety.

První zkoušku ohněm tehdy v knize Odkud přicházejí stíny podstoupil McCoy. Se svými téměř sedmi sty stranami se stal McCoy nejdelším startrekovým románem vůbec a trilogii k oslavě čtyřicátého výročí Star Treku otevřel vpravdě epicky. Kniha čtenářům přibližovala hned dva různé životy jednoho muže, který se ztratil v čase a byl opět nalezen. Román Oheň a růže věnovaný Spockovi si může dovolit být kratší, jelikož život polovičního Vulkánce nebyl při incidentu se Strážcem věčnosti rozštěpen vedví. Neznamená to však, že by byl Spockův osud stejnou událostí poznamenán méně citelně. Trilogie totiž vychází z premisy, podle níž nic neovlivnilo životy třech hlavních hrdinů Původního seriálu tolik jako jejich zkušenost s cestou do minulosti v epizodě „Město na pokraji věčnosti“ (The City on the Edge of Forever). Mnozí se ztotožňují s názorem, že epizoda, v níž ve snaze zachránit budoucnost obětují hrdinové život nevinné ženy, patří k těm zdaleka nejsilnějším z celého seriálu, ne-li z celého Star Treku.

Leonard McCoy změnou dějin zničil budoucnost a jako pokání za to byl donucen dožít v pozměněné časové linii. James Kirk chybu napravil, zachránil McCoye i dějiny, ale za cenu obětování Edith Keelerové a spolu s tím i nemalého sebeobětování. Spock si po zbytek své kariéry ve Hvězdné flotile nepřestal vyčítat, že jen bezmocně přihlížel a neschopností najít alternativní řešení pomohl připravit svého nejlepšího přítele o ženu, kterou Kirk miloval. V jedné ze dvou paralelních dějových linií Ohně i krve se čtenářům připomínají detaily osudných událostí z „okraje věčnosti“, respektive ze Země počátku třicátých let, v newyorské misii na jednadvacáté ulici. Klíčové události ze seriálové epizody se pravidelně střídají a doplňují s druhou linií odehrávající se o více než čtvrt století později.

Po úspěšné záchraně prezidenta Spojené federace planet, rozkrytí spiknutí usilujícího o rozdmýchání války s říší Klingonů a jejím odvrácení odchází Spock z Hvězdné flotily. Ve službě diplomata nachází dostatek profesionálních výzev i žádoucí citové stimuly pro svou lidskou polovinu. Idylkou otřásá až zpráva o úmrtí Jamese Kirka při střetu Enterprise-B s anomálií zvanou Nexus. Neschopen pod tíhou ztráty nadále kontrolovat své emoce rozhoduje se Spock dokončit cestu, kterou nastoupil již jako malý chlapec volbou žít svůj život po vulkánském způsobu, a zbavit se svých citů nadobro pomocí rituálu kolinahr. Přestože i Vulkánci přirozeně emoce pociťují, Spock ty své vždy spojoval spíše se svou lidskou stránkou a obojí se vynasnažil potlačovat. Mnoho let zápasil s jednou částí vlastní identity, kterou nedovedl přijmout a emoce vnímal jako svou slabinu. Splní-li Spock své dávné předsevzetí složit kolinahr, dosáhne tím konečně i naplnění svého potenciálu Vulkánce, nebo nenávratně zabije část sebe sama?

Už z názvu románu lze soudit, že se ponese v duchu snah překlenout dvě zdánlivě neslučitelné veličiny. Prozaičtěji řečeno, Oheň a růže vystihuje obsahem a zákonitě i formou napětí mezi citem a logikou. Způsob psaní Davida R. George III perfektně padne k vulkánské stránce Spockovy osobnosti. Pohání ho chladná logika nezaujatě analyzující situace, identifikující jejich společné znaky a zakreslující souvislosti do přehledné celkové mapy, kterou je román sám. Zároveň důsledně ozřejmuje každou volbu, pro kterou se protagonista v románu rozhoduje. Všechny mají logické zdůvodnění. Ale nemělo by být opomenuto, že většinu jich rovněž do jisté míry ovlivňují pocity, které Spock ne vždy úspěšně ovládá. Někdy je to vliv jen stínu usilovně potlačovaného a logikou usměrňovaného citu, jindy však vliv emoce příliš silné, než aby jí bylo možné zvládnout i těmi nejdůmyslnějšími technikami pro zachování sebekontroly.

Stejně jako sám Spock, i autor místy selhává, když dojde na emoce. I pro něj jsou největší slabinou. Jeho rigorózní metody výstavby příběhu a motivování postav ne vždy dovedou ony nevyzpytatelné vzruchy typické pro lidskou polovinu Spockovy osobnosti uchopit a zařadit jako součásti přehledného a elegantního celku. Emoce se vzpírají, vymykají se autorově designu a žijí si vlastním životem. Stejně jako Spock i David R. George III s chaosem citů neúnavně zápolí a občas i prohrává. Kupříkladu „romantické“ vstupy o vznikající náklonnosti mezi Spockem a Alexandrou Tremontaine, jeho kolegyní z diplomatického sboru, patří k těm méně povedeným. Svou prvoplánovostí mohou připomenout žánr ‚červené knihovny‘. Při pohledu „z nadhledu“ na celkový obraz ovšem zřetelně vyvstává význam i těchto těžko vystihnutelných citů pro vývoj románu, potažmo Spockova života, což je více než přijatelné ospravedlnění jakýchkoliv podružných nedostatků tohoto druhu.

Logika tak opět získává převahu. Racionální kalkul svede vysvětlit i největší excesy románu. Ale není možné, že tou slabinou nejsou vždy jen emoce, ale že se jí za jiných okolností může stát právě i přísná logika? Vždyť kde je kouzlo knihy prosté citu? Kde je potěcha z četby vypočítavého syžetu, který jako kdyby napsal stroj? K čemu je formálně dokonalý popis události, pokud chybí schopnost dát čtenáři částečně pocítit i její prožitek? Neleží právě v tom kámen úrazu knihy?

Ze začátku se může během čtení vkrádat zdání, kterému jsem já osobně podléhal již během několika prvních kapitol McCoye, že kniha vlastně nepřináší originální děj, nýbrž jen ve větším detailu a z jiné perspektivy převyprávěné události vybraných epizod Původního seriálu. Ty epizody, na jejichž stručný přepis nedošlo, byly alespoň okrajově zmíněny a spolu s nimi i nejedna epizoda Animovaného seriálu. Zdání je to mylné. Jak McCoy – Odkud přicházejí stíny, tak i Spock – Oheň a růže přispívá do univerza Star Treku originálním obsahem. Ale i přes mé lpění na originálním ději mi nezbývá než připustit evidentní skutečnost, že podstata románu se opravdu váže spíše k epizodám seriálu, který má za úkol oslavit, a k filmům, které na něj navázaly. Epizody a filmy přitom samy o sobě představují jen izolované kapitoly z životů hrdinů z Enterprise. Zůstalo příliš nezodpovězených otázek a souvislosti nejsou známy.

Proč Spock po skončení pětileté mise lodi Enterprise opustil Hvězdnou flotilu, aby se poprvé pokusil dosáhnout kolinahru? Tak radikální rozhodnutí muselo mít velmi závažný důvod, po němž ovšem v prvním filmovém Star Treku není ani památky, přičemž období ve fikčním světě mezi koncem seriálu a začátkem prvního filmu patří mezi ty zdaleka nejobskurnější. Odpověď na otázku, proč se v dětství rozhodl žít život plnohodnotného Vulkánce po vzoru svého otce, namísto přijetí lidské stránky zděděné po matce, alespoň napověděla epizoda Animovaného seriálu „Co se nestalo“ (Yesteryear). Na základě jakých pohnutek si zvolil kariéru u Hvězdné flotily a jak pod svým nečitelným zevnějškem prožíval vztahy s kolegy, které během své mnohaleté služby poznal? Jak moc ho změnila zkušenost smrti a opětovného spojení katry s oživeným tělem během rituálu fal-tor-pan?

Scházející souvislosti si mohou fanoušci jen domýšlet. Jejich nalezení je ovšem součástí zadání trilogie Zkouška ohněm. David R. George III si vytyčil úkol najít souvislosti mezi těmito izolovanými kapitolami, pospojovat jednotlivé body a načrtnout větší obrázek, jakýsi „metapříběh“ – koherentní, systematický celek, který zpětně doplní osamocené elementy o přesná vzájemná určení a o nové kontextuální významy. Cíl je to vznešený a přiléhavě povznáší i Původní seriál. Podobný postup s sebou ale vždy nese i značné zjednodušení.

Celkový obraz vypadá na pohled podezřele prostě a uhlazeně. Při bližším zkoumání na něm totiž nejsou znát ‚detaily‘. Nové motivace a souvislosti, které román nabízí jakožto spojnice do té doby samostatně stojících textů, jsou ve snaze o eleganci snad až příliš jednoduché. Postup ignoruje mnohovrstevnatost textů, s nimiž se zde pracuje, a nahrazuje ji plochou verzí, revidovanou přísně racionálním ‚editorem‘, kterému v žilách nepochybně koluje tekutina zelené barvy. Jako kdyby se vytrácely ty fascinující „meziřádky“, díky kterým (mimo mnohé jiné) byl a dodnes je Původní seriál tak vzrušující i po opakovaném zhlédnutí.

Ve světle toho všeho bych byl nucen na výše položenou otázku, zda je převaha ‚logiky‘ nad ‚citem‘ kamenem úrazu knihy, odpovědět kladně, ale tak prosté to přeci jen není. Čirá logika sama o sobě nemůže dát vzniknout plnohodnotnému románu, stejně jako nezajistí plnohodnotný život polovičnímu Vulkánci. Na to musí přijít i Spock a objevit způsob, jak spojit ‚oheň‘ s ‚růží‘, jinak nedojde štěstí a vlastně sám pojem štěstí pro něj ztratí význam. Překonání propastného rozporu mezi citem a logikou je totiž tématem románu, který tímto způsobem velmi sebereflektivně pojednává největší úskalí svého vlastního vzniku.