Vážení návštěvníci portálu Trekkies.cz, nakladatelství Laser-books si vám dovoluje nabídnout ukázku z připravovaného TNG románu Oči vidoucích. Kniha, jejíž překlad si vzal na starost Ladislav Jelínek, mezi trekkies známý jako Valeris, se na pultech obchodu objeví na přelomu července a srpna. Věříme, že se vám tento román, prodchnutý atmosférou TOS a počátků TNG, bude líbit! Ukázka pochází z páté kapitoly knihy...

„Jaký je odhadovaný čas příletu při naší současné rychlosti, pane Date?“

„Naše rychlost se zvyšovala téměř až k hranici plného impulzu, pane. Ke zdroji silového pole dorazíme za... dvacet dvě minuty, kapitáne.“

„Proč jste náš cíl nezaměřil na senzorech dřív, pane Date?“ zeptal se Picard bez známek výčitky v hlase.

„Nevím, pane,“ odvětil android rozpačitě. „Je možné, že cizí energetické pole zkresluje údaje senzorů.“

„A co nám vaše senzory říkají o našem...“ -- kapitán zaváhal a pak pokračoval s trpkou ironií -- „...o našem hostiteli, pane Date?“

„Objekt ve středu energetického pole měří v nejširším místě přibližně pět kilometrů.“

Picard lehce sešpulil rty. Ta věc byla větší než leckterá hvězdná základna. „Jakého je to tvaru, pane Date?“

„Domnívám se, že zhruba obdélníkového, ale energetické pole stále zkresluje údaje, takže přesné parametry je obtížné určit. Také nedokážu zjistit, z jakého materiálu je objekt postaven. Jediné známé slitiny a materiály, které senzory registrují, pocházejí z plavidel, obklopujících ten mimozemský objekt.“

„Z plavidel?“ zvolal Picard ostře. „Množné číslo? Kolik je těch plavidel?“

„Nelze přesně určit, kapitáne. Některá jsou tak blízko u sebe, že se jejich údaje překrývají. Odhadl bych však, že jich je nejméně sto.“

„Stovka?“ Snad ne invazní flotila? „Jsou podobného vzhledu a konstrukce, nadporučíku?“

„Ne, pane, jedná se o širokou škálu různých typů.“

„Jsou ty lodě zakotvené?“

„Ne, pane. Zdá se, že se nehýbají, prostě se jen tak... vznášejí.“

Že by ta věc uvěznila takovou spoustu lodí? Picard se rychle obrátil na Rikera a ten zvedl obočí. „Odpovídá počet těch plavidel počtu lodí, které zmizely v tomto sektoru?“

„Od průletu tímto sektorem se pohřešuje čtrnáct až dvacet registrovaných lodí, kapitáne. Nemohu být přesnější, protože některé z menších, soukromě provozovaných nákladních lodí vedly záznamy o jednotlivých zastávkách poněkud nesvědomitě. Pravděpodobně proto, že se zabývaly -- nebo zabývají -- přepravní činností toho druhu, která nespadá do hranic, vymezených zákony Federace.“

„Tím myslíš pašeráky, Date,“ utrousil suše Geordi z protější strany můstku.

„Přesně tak.“

„Chápu,“ řekl Picard. „Máme už obraz?“

„Zatím ne, pane. V dosahu vizuálních senzorů bychom měli být zhruba za deset minut.“

Čas se vlekl tempem kulhavé kobyly a zamlklá osádka můstku byla ve svých křeslech jako na trní. Picard se rozhlížel po podřízených a dobře si všiml strnulých ramenou La Forge, Worfa a Rikera -- to jediné prozrazovalo, jak nervózní ti skvěle vycvičení muži jsou. Deanna Troi seděla s ledovým klidem, ruce složené v klíně na tyrkysové látce sukně, ale v jejích černých očích Picard zahlédl obavy. Wesley Crusher byl pobledlý, ale ruce, které mu tančily po ovládacím panelu, měl stejně pevné jako vždy.

Jednou z něj bude kapitán, pomyslel si Picard nikoliv poprvé. Pokud se tedy raději nestane inženýrem nebo vědcem. Na zlomek okamžiku si Jean-Luc připoměl toho cizího tvora, kterému říkali Cestovatel, a jeho předpověď, že Wesley Crusher je předurčen k velkým věcem. Pokud se toho osudu ovšem dožije, pomyslel si kapitán mrzutě. A já začínám mít pocit, že budeme rádi, jestli se aspoň někteří z nás dožijí zítřka...

„Pane Worfe,“ otázal se, „registrujete nějaké vysílání z PaKathen nebo Marco Polo?“

„Negativní, pane,“ zaburácel asi tak po minutě Klingonův bas. Picard si tiše povzdychl. „Pokoušejte se s nimi v pravidelných intervalech spojit, poručíku.“ Jen pro případ, že tam někdo přežil a může odpovědět...

„Rozumím, kapitáne.“

„Pane,“ otočil se k němu náhle Dat a upřel na něj nemrkající pohled svých podivných zlatavých očí. „Myslím, že už vám mohu zprostředkovat obraz.“

„Na obrazovku,“ zavelel Picard. „Pane La Forgi, jestli se nám povede získat dobrý obraz té věci, rád bych, abyste prozkoumal její viditelné spektrum.“

Šéfinženýr přikývl. „Rozkaz, kapitáne.“

Dat se chvíli zabýval senzory a hvězdy na obrazovce se ustálily. „Naším cílem je objekt, který leží přesně uprostřed obrazu, pane,“ oznámil Dat. „Je rozpoznatelný především díky tomu, že zakrývá část mlhoviny éta Carinae. Objekt je osvětlený, ale proti záři hvězd se jeví tmavý.“

Picard upřel zrak na obrazovku a s trochou snahy dokázal po chvilce rozeznat proti třpytivému oparu mlhoviny drobnou, nejasnou skvrnku. „Zvětšení, faktor deset, pane Date.“

Obrazovka mžikla a objekt byl náhle mnohem větší, ale stále příliš malý, než aby bylo možné rozpoznat detaily. Byla to prostě tmavá kaňka na tmavém podkladu vesmíru.

Kapitán Enterprise vyčkával dalších pět minut, dokud Dat neoznámil, že objekt je ve vzdálenosti sto tisíc kilometrů, a pak zavelel: „Zvětšení, faktor sto, pane Date.“

Obrazovka znovu zamžikala a ukázala cizí objekt, viditelný jako tlumeně osvětlený útvar, třebaže v důsledku extrémního zvětšení stále poněkud rozostřený. Měl zhruba obdélníkový tvar, jak předpokládal Dat, i když většina viditelného povrchu byla zacloněna volně se vznášejícími vraky, které zřejmě původně byly vesmírnými loďmi všech možných tvarů a velikostí.

Picard si je pečlivě prohlížel, zda nenarazí na nějaký známý tvar, ale vraky byly stále ještě příliš daleko a bylo jich příliš mnoho. Určitě budou všechny opuštěné, pomyslel si. Hromadily se tu celé roky. Mohou tu být lodě stovky let staré, uvědomil si náhle. Mon dieu, klidně celé tisíce let staré... nebo i miliony.

„Jsou tu chycené jako mouchy na mucholapce,“ zašeptal Geordi. „A my skončíme taky tak... jako v Sargasovém moři...“

Jean-Lucův analytický mozek si narážku okamžitě zařadil a kapitán musel uznat, že je skutečně trefná. „Pane Crushere, dokázal byste analyzovat dráhy těch lodí a vyvodit z nich kurz, který by nás dostal poblíž PaKathen a Marco Polo?“

„Už jsem na tom začal pracovat, kapitáne,“ odvětil mladý titulární praporčík. „Pokud se nebudeme snažit vyprostit, máme jisté, i když omezené, možnosti manévrování. Myslím, že dokážu vytyčit kurz.“

„Výborně. Proveďte. Pane Worfe, udržujte štíty na maximu. Budou se nám hodit v případě kolize s některým z těch vraků.“

Když se loď dostala do vzdálenosti padesáti tisíc kilometrů od objektu, ozval se znovu Wesley Crusher. „Kurz vytyčen, kapitáne.“

„Dokážete nás zbrzdit?“

„Pokusím se, pane.“ Prsty mladého důstojníka se neomylně rozeběhly po panelu a překotný let Enterprise se viditelně zpomalil. „Účinek vlečného pole zeslábl, kapitáne,“ oznámil Wesley překvapeně.

„Nechce to, abychom do toho narazili,“ hádal Picard. „Ostatní lodě také nenesou žádné stopy po srážce, že ne?“

„Ne, pane.“

„Pane,“ ozval se Riker naléhavě, „možná, že bychom se teď mohli vyprostit.“

„O tom pochybuji, komandére.“ odvětil Picard tiše. „A navíc, když si s tou věcí začneme hrát na přetahovanou, pravděpodobně se srazíme s některým vrakem. Radši počkejme, až nás bude mít tam, kde nás chce mít. Možná, že pak se vlečné pole vypne úplně. A nezapomeňte, máme rozkaz zachránit přeživší z těch lodí.“ Napřímil se v křesle. „Pane Crushere, přechod na váš kurz, jakmile budete připraven.“

„Rozkaz, pane!“

Enterprise se začala složitě proplétat vrakovištěm. Stále ještě letěla dost rychle a riziko srážky se občas zdálo neúnosně vysoké, ale Wesley kurz vypočítal opravdu dobře.

Jak prolétali mezi vraky, Picardův zkušený zrak zaregistroval ferengskou obchodní loď, romulanského válečného ptáka, gornský křižník, otlučeného korzára acamarských Sběračů, klingonský křižník (jestlipak je to PaKathen nebo úplně jiná loď, napadlo jej), deloskou kurýrní loď, promellianský bitevní křižník, benzitskou obchodní loď, otrokářskou loď Orionců, delťanský dopravní hvězdolet -- jako by listoval v identifikačním katalogu současných i dávno vyřazených lodí -- a zahlédl i spoustu úplně neznámých plavidel.

Enterprise zpomalila a pak se úplně zastavila, sotva dvacet kilometrů od trupu Marco Polo a zhruba padesát kilometrů od klingonské lodi.

„Objekt na hlavní obrazovku, pane Date. Ať si ho konečně pořádně prohlédneme,“ zavelel Riker.

Obrazovka problikla, a pak ukázala obraz jejich mimozemského věznitele. Visel v prostoru před nimi, dvě stě padesát kilometrů daleko a jasně viditelný. Picard zaostřil zrak --

A téměř okamžitě byl nucen se odvrátit. Deanna Troi v křesle vedle něj zalapala po dechu. Riker tiše zasténal, skoro jako v bolestech, a Wesley vydal dávivý zvuk.

S ohromným vypětím vůle se Picard přinutil podívat přímo na tu věc. Jakmile zaostřil, pocítil okamžitě takový nával dezorientace, že jeho zrak, přivyklý smysluplným úhlům, předvídatelným parabolám a rovným hranám, které zůstávaly rovné, nebyl vůbec schopen obsáhnout tvary objektu, aniž by zároveň Picardovi nepůsobil ostrou bolest na duši i na těle. Oslepily jej šílené, nepozemské barvy. Zachvátila jej závrať; vší silou ji zahnal a křikl: „Date! Zapnout filtry! Na všech palubách!“

Android provedl rozkaz okamžitě, aniž předtím potvrdil jeho přijetí, ale za daných okolností neměl Picard právě chuť bazírovat na předpisech. Optické filtry rozostřily obrysy objektu, stáhly barvy do škály přijatelné pro lidský mozek a vůbec přizpůsobily obraz tak, že se na něj dalo alespoň pohlédnout. Kapitán s povděkem zjistil, že se teď dokáže dívat skoro celé dvě sekundy, než je přinucen sklopit zrak.

Konečně Picard vstal. Zhluboka oddychoval, podlamovala se mu kolena a musel udělat několik kroků, než znovu získal jistotu. Pak se otočil a přehlédl své podřízené na můstku. Žádný z nich se na tu věc nedíval -- s výjimkou Geordiho. A těžko říct, co asi vidí, když se na to podívá.

Deanna Troi byla bledá jako stěna a svírala pěsti tak, že jí až klouby zbělely. Tvář Willa Rikera byla pod tmavým plnovousem také křídově bílá. Wesley se vybarvil spíš poněkud do zelena. Dokonce i Worf se tvářil, jako kdyby omylem snědl dva dny mrtvý gagh.

Zdálo se, že jenom Data a Geordiho pohled na tu věc nevyvádí z míry. Picard musel vynaložit hodně úsilí, aby se dokázal vrátit ke svému obvyklému poklidnému vystupování; jemný proud vzduchu z ventilace zvolna měnil kapky potu na jeho čele v pouhý lepkavý film.

„Pane Date, jsou na palubě té věci známky života?“ zeptal se naléhavě.

„To nelze přesně říct, kapitáne, protože cizí energetické pole značně zkresluje signál našich přístrojů,“ vysvětlil android. „Neregistruji ovšem nic, co by bylo možné vyhodnotit jako organický život.“

Android poupravil nastavení na panelu. „A z paluby PaKathen také nic, pane.“

Picard pohlédl na Worfa a všiml si, že Klingon sice stiskl rty, ale jinak na sobě nedal nic znát. Za okamžik Dat dodal: „Na palubě Marco Polo ovšem registruji sedmnáct životních forem.“

„V jakém jsou stavu?“

„Rušení znemožňuje získat bližší údaje, pane. Většina se nehýbe, jako by spali nebo byli v bezvědomí.“

Kapitán se obrátil k poradkyni. „Cítíte něco z paluby Marco Polo?“

Troi zavřela oči a soustředila se. „Cítím je,“ řekla tiše. Náhle si přitiskla dlaň k lebce, zaúpěla a roztřásla se.

„Poradkyně!“ vykřikl Picard, ale reakce se nedočkal.

Riker skokem stanul po boku Troi a sklonil se nad ní. „Deanno!“ zvolal a jemně jí tiskl rameno. „Jsi v pořádku?“

Slepě vztáhla chvějící se ruku, první důstojník ji uchopil a pevně sevřel. Jeho stisk poradkyni zřejmě uklidnil, ale i tak se poloviční Betazoidka stále třásla po celém těle jako v horečce. „Kapitáne...“ zašeptala chraplavě. „Oni tam umírají... ach, bože... musíme jim pomoct...“

Znovu se roztřásla a v mdlobách se kácela z křesla k zemi.

Will Riker ji zachytil, než stačila dopadnout na palubu můstku. Vzal ji do náruče tak snadno, jako kdyby byla dítě. Když ji zvedal zpátky do křesla, její dlouhé černé vlasy mu splývaly přes paži jako ebenový vodopád.

Picard zvýšil hlas, aby jej zaregistroval snímač interkomu. „Můstek ošetřovně. Potřebujeme tu okamžitě lékaře!“

Odpověděl mu nepovědomý hlas: „Ano, pane!“

Riker přešel po zakřivené rampě do vyvýšené zadní části můstku a počkal vedle turbovýtahu. Za pár sekund se dveře otevřely a z kabiny vyrazili dva zdravotníci, jeden s antigravitačními nosítky. „Ztratila vědomí,“ vysvětlil Riker, když opatrně pokládali Deannino bezvládné tělo na nosítka.

Jeden ze zdravotníků nad bezvědomou Troi máchl lékařským snímačem a stroze přikývl. „Jenom omdlela, pane. To nic nebude.“

Riker už mimovolně nakročil, že s nimi nastoupí do turbovýtahu, ale zvítězil v něm pocit povinnosti. Vykročil po rampě dolů; v šedomodrých očích se mu zračil stín úzkosti, ale krok měl rozhodný.

Z interkomu se ozval hlas doktorky Crusherové. „Kapitáne? Byla jsem u sebe a teď mířím na ošetřovnu. Co se stalo?“

„Poradkyně Troi na můstku zkolabovala. Zdravotníci ji vezou na ošetřovnu.“

„Už se ví, co se jí stalo?“

„Podle toho, co říkali zdravotníci, to vypadá, že jenom omdlela. Právě jsme si dopřávali první pohled na ten cizí objekt, který je zjevně příčinou všech našich potíží. Ten pohled byl... znepokojivý, a to je velmi mírně řečeno.“ Zarazil se, jak jej osvítila náhlá myšlenka. „Vydržte okamžik, doktorko.“ Pak se otočil k Datovi a přikázal mu: „Nechte zatemnit všechny průzory, pane Date. Nerad bych, aby nám z pohledu na tu věc omdlel ještě někdo další.“

„Ano, kapitáne.“

„Doktorko,“ navázal Picard, „ten... ta věc -- ať už je to co chce -- je nám tak cizí a natolik se vymyká našemu chápání, že pouhý pohled na ni způsobuje fyzickou bolest. Domnívám se, že mdloba poradkyně Troi je jedním z důsledků. Navíc zachytila jisté velmi znepokojivé emoce od posádky Marco Polo. Podle údajů našich senzorů je jich sedmnáct stále ještě naživu, ale poradkyně říkala, že umírají.“

Picard přesně věděl, co teď Beverly Crusherová řekne -- a ta ho nezklamala. „Žádám o svolení sestavit zdravotnický tým, přenést se tam a provést záchrannou akci, kapitáne.“

„Ani nevím, jestli je možné použít transportéry,“ namítl.

„Tak si vezmeme raketoplán,“ opáčila okamžitě.

„Zvážím vaši žádost, doktorko, a dám vám vědět co nejdřív,“ odpověděl kapitán svým nejformálněji znějícím tónem.

„Ale --“

„Picard konec. Pane Date, bude možné sklopit štíty a použít transportér?“

„Naše poloha je stabilní. Vlečné pole se od našeho příletu sem rovněž neprojevuje. Sklopení štítů kvůli přenosu by nemělo představovat žádné riziko... alespoň ne pro loď samotnou, kapitáne.“

Picard přesně chápal, na co android naráží. „Jistě, ale sklopením štítů bychom se mohli vystavit tomu psychickému útoku, který zmiňovala zpráva z Marco Polo. Chápu, jak to myslíte, pane Date.“

Riker se obrátil k Worfovi. „Dokážete získat nějaké záznamy deníků nebo taktické údaje z PaKathen, poručíku?“

„Poslední záznam provedl kapitán Khlar, když se jeho loď zastavila, komandére. Zmiňoval rozbroje a úkladné vraždy mezi členy posádky a také zaznamenal, že se hodlá z téhle pasti prostřílet. To je poslední záznam.“

Riker věnoval Picardovi zkoumavý pohled. „Dokážete zjistit stav jejich zbraní, poručíku?“

„Údaje z jejich palebných stanovišť ukazují, že ze všech předních disruptorových baterií se střílelo, pane.“

„Potvrzuji údaje poručíka Worfa,“ ozval se Dat. „V oblasti se nacházejí ionizované částice, odpovídající salvě z disruptorů.“

„A přesto ta věc nemá ani škrábnutí,“ přemítal Picard tiše. Okamžik zvažoval možnosti a pak si povzdechl. Vůbec se mu nelíbila představa, že by měl z jakéhokoliv důvodu sklopit štíty, ale tohle byla konec konců záchranná výprava a pro splnění úkolu bývá nutné i riskovat. „Poručíku Worfe, rozhodl jsem se vyslat na palubu Marco Polo zdravotnický tým, aby přivezl zpět přeživší,“ oslovil klingonského velitele ostrahy. „Máte za úkol sestavit odpovídající bezpečnostní jednotku, schopnou vypořádat se se vším, na co tam narazí. Povedete ji vy osobně.“

„Ano, kapitáne!“ Worf, tak jako ostatně vždy, upřednostňoval činy před čekáním. „Kapitáne,“ ozval se Riker naléhavě, „žádám o povolení připojit se k výsadku.“

„Zamítá se, komandére,“ odvětil Picard klidně. „Chci vás tady. Pokud se ten... psychický útok začne projevovat na Enterprise, budeme se muset navzájem ohlídat, jestli nejevíme známky nevyrovnanosti. A pak budeme muset být připraveni jednat na základě svých závěrů. Rozumíte?“

„Ano, pane, rozumím,“ přikývl Riker se stejnou vážností.

„Poručíku Worfe, sestavte svou jednotku. Použijte transportní místnost 3. Ať náčelník O'Brien dá signál, jakmile budete připraveni k přenosu, a my vypneme štíty.“

„Ano, pane!“ Klingonský důstojník pokynul praporčíkovi, aby převzal jeho stanoviště, a zmizel v turbovýtahu.

Kapitán opět oslovil interkom. „Doktorko Crusherová, zde kapitán. Jaký je stav poradkyně Troi?“

„Po tělesné stránce je v pořádku, ale musela jsem jí dát sedativa, abych potlačila vliv bezprostřední blízkosti posádky Marco Polo,“ odpověděla hlavní lékařka. „Mnozí z nich jsou zřejmě šílení. Kdy budeme moci vyslat záchranný tým, pane?“

„Schválil jsem vaši žádost o vyslání zdravotnického týmu na Marco Polo, doktorko,“ oznámil Picard oficiálně. „Ale vy, jakožto hlavní zdravotnický důstojník, zůstanete zde. Kdyby ta... snová nemoc, mentální mor nebo jak tomu budeme říkat, napadla Enterprise, budu potřebovat především vás, takže si nemohu dovolit vystavit vás riziku. Můžete doporučit někoho jiného, kdo by vedl zdravotnický tým místo vás? Nejlépe někoho mimořádně... vyrovnaného?“

„Poručíka Selar, kapitáne. Je to Vulkanka. To by mělo stačit.“

„To by vskutku mělo. Skvělá volba. Ať se poručík a váš záchranný tým co nejdřív dostaví do transportní místnosti 3, kde na ně bude čekat poručík Worf a jeho zásahová jednotka.“

„Ano, kapitáne,“ odpověděla briskně.

Jean-Luc Picard, který už napůl očekával, že doktorka bude na své účasti záchranném týmu trvat, si v duchu vydechl úlevou.

Star Trek: Nová generace č. 13
Oči vidoucích
překlad: Ladislav Jelínek
Laser-books, Plzeň 2007