Romány podle Nové generace I.: Pohřbený věk

pá 9. září 2016      autor: Eodeon      přečteno: 1590x      délka: 19 min      komentáře: 2

obálka knihy Pohřbený věkDosud jsem se nikdy nesvěřil s důvody, proč se vlastně zabývám startrekovou literaturou. Neozřejmil jsem, jak a odkud se vyvinul můj vztah k jeho literární podobě. Smutná pravda je taková, že k literatuře vlastně žádný vztah nemám. Co mě odjakživa přitahovalo, bylo vyprávění příběhů prostřednictvím obrazu. Vysvětluji si to tak, že grafické vyjádření daleko více podporuje představivost. Fantazie čtenáře sice má během četby knih daleko více svobody než například při sledování filmu nebo čtení komiksu. Obsah textu lze při jeho vnitřní vizualizaci svévolně dotvářet a třeba i měnit podle libosti, což považuji za velmi významné pozitivum. V ostrém kontrastu k populárnímu přesvědčení se však domnívám, že lidská schopnost imaginace je naopak nemohoucí a velmi limitovaná. Nedokáže sama bez velké podpory, jako je tomu v případě „pouhého“ popisu v literatuře, ani zpola nahradit detailnost nebo ostatně ani působivost skutečného smyslového vjemu, jaký však dokáže bez jakéhokoliv úsilí zprostředkovat obraz a zejména pohyblivý a velkoformátový obraz – film. Abych citoval sám sebe: V jediném obraze může být více moudrosti než v celé jedné knihovně. V jediném filmu může být více obrazů než v celé galerii.

Logicky se tedy, co se kultury týče, věnuji v první řadě kinematografii, okrajově televizní kultuře, přestože ve srovnání s filmem jsou její umělecké možnosti zjevně velmi omezené, a i zlými předsudky stíhané oblasti komiksů a videoher u mě dosáhly velké obliby. Již před dávnou dobou jsem ale dospěl k bodu, který jednou čeká na každého fanouška. Všech třináct filmů znám po tisícerém zhlédnutí s důvěrností jedince obdařeného eidetickou pamětí a jen málokterou seriálovou epizodu ze všech celkově sedmi set dvaceti osmi jsem viděl méně než čtyřikrát. Ohromné univerzum Star Treku se náhle jeví tak malé! Ocitl jsem se na úplném konci? A pokud ne, kam se vydat dál?

Časem jsem dospěl k přesvědčení, že nejenže jsem se tehdy neocitl na žádném konci, ale přímo na novém začátku. Přestože kánon Star Treku představuje jeden z vůbec největších fikčních světů vůbec, „rozšířený vesmír“ (či také jako „expandované univerzum“) se rozkládá na snad ještě větším prostoru. A i za jeho hranicemi se nachází prostor tentokrát již neohraničený a bezmála nekonečný – prostor tvorby samotných fanoušků, ať už tvorby literární, přezdívané fan fiction, či tvorby komiksové a filmové. Je toho ještě tolik, co lze objevovat! Ale i na této objevitelské výpravě míjí fanoušek jisté milníky. Jeden z nich může značit konec fáze, ve které se prvořadým zájmem stávají startrekové komiksy. Byly jich vydány řádově stovky. Ale většinu jsem již úspěšně sehnal a přečetl. Další bod označuje konec období, které pařilo videohrám. Těch si vážím ze všeho nejvíce, neboť právě videohry umožňují nejsilnější pocit účasti. Díky vysoké interaktivně dávají hráčům dočasný pocit, že jsou opravdu přítomni ve světě Star Treku. Rozdíl mezi fikcí a realitou se na okamžik během prožívání herního děje ztrácí a Star Trek je skutečný. Jenže her podle Star Treku vzniklo relativně málo. I když je příjemné se k nim s odstupem času zase vracet, objevitel v sobě nemůže zapřít potřebu nových, dosud neobjevených zemí.

Ještě jsou tu fan filmy, které přitahují fanoušky zejména proto, jelikož rozšiřují svět Star Treku prostřednictvím jeho původního média. Mnohé z nich dosáhly tak vysokých kvalit, že nejenže překonaly úroveň špatných a průměrných epizod oficiálního Star Treku, ale dokonce se vyrovnaly těm nejlepších z nich. Nominace na prestižní cenu Hugo je toho nejlepším dokladem. Já si však předsevzal věnovat se nejen vrcholům fanfilmové tvorby podle Star Treku, ale důvěrně se obeznámit se všemi filmovými projevy lásky ke Star Treku. Ovšem i v případě fan filmů jsem překonal milník, který znamená obsažení většiny znalostí, jaké skýtají fan filmy.

Nezbývají-li žádné filmy a seriály, téměř žádné komiksy a videohry a jen hrstka obtížně sehnatelných fan filmů, pak co zbývá? Literatura. Románová pokračování Star Treku sice čtu již od českého vydání Lodi duchů, prvního číslovaného románu podle Nové generace, ale po dlouhou dobu jsem je vnímal spíše jen jako okrajová doplnění prvořadých seriálových a filmových příběhů. Málokterý román mě zklamal, ale stejně tak platí, že málokterý mě nadchl. Jak českých překladů startrekových knih postupem času přibývalo, nacházel jsem mezi nimi stále více takových, které díky působivosti svého obsahu a vysoké úrovni podání nabourávaly mou předsudečnou představu o startrekové literatuře coby pouhých výplní do seriálových mezer. Ačkoliv v českém prostředí vyšly vynikající knihy podle každého z (prozatím!) pěti hraných televizních seriálů, mě osobně nejvíce oslovovaly především ty, které vycházely z Původního seriálu. Od dvojdílné „ságy včerejška“ Ann. C. Crispinové,  Černého ohně Sonni Cooperové a Snů o krkavcích Carmen Carterové z první generace českých překladů startrekových knih, přes Nejlepší osud Diane Carey a slavné „vulkanofilní“ romány Jean Lorrah, po nejnovější příspěvky v podobě výroční trilogie Zkouška ohněm Davida R. George III., byly to především romány podle klasického seriálu, co mě přimělo považovat literární variantu Star Treku za přinejmenším rovnocennou seriálům a filmům, ba často ještě zajímavější a uspokojivější.

Autorům – a soudě z mých příkladů ještě spíše autorkám – se při rozvíjení fikčního světa a osudů seriálových postav podařilo využít specifických výhod psaného slova. Vždyť literatura je lépe nežli film či epizodní jednotka televizního seriálu disponovaná k vyprávění příběhů a k tomu skýtá i daleko více prostoru pro líčení postav a jejich hlubší psychologii. Psané příběhy daly fanouškům poznat své hrdiny ještě blíže a podrobněji a značně rozšířily pozadí fikčního světa. Univerzum Star Treku je bez nich nemyslitelné, stejně jako i postavy. Tolik toho, co o svých hrdinech vím, jsem načerpal právě z knih. Ve světle toho všeho ztrácí kánon na významu a lpění některých fanoušků na ostré hranici mezi ‚oficiálním‘ a ‚neoficiálním‘ budí dojem téměř až masochismu. Proč jen by se chtěl někdo připravit o zážitky z četby tvrdohlavým lpěním na dogmatu kánonu, když jeho jediný smysl spočívá v pomoci autorům předcházet diskontinuitě? Proč by se měl fanoušek cítit svázán stejnými pravidly, jakými se musí řídit tvůrci? I v utváření vztahu ke konkrétnímu fikčnímu světu přeci literatura nabízí daleko větší svobodu a té je třeba využít. Mnozí literáti ji také využívají a výsledkem jsou jedny z nejlepších románů podle Star Treku, z nichž jeden představí následující článek.

Christopher L. Bennett: The Buried Age (Pohřbený věk)

Autorova záliba v odkrývání záhad starobylých civilizací světa Star Treku zjevně nemá konce. V jeho románu Ex Machina, který jsem si nemohl vynachválit, poskytl překvapivě komplexní „ponor“ do hlubin složitostí společnosti Fabrinů. V o dva roky pozdějším Pohřbeném věku zase odhalil tajemství nesrovnatelně staršího druhu Manralothů – nového, ale významného druhu, který se prvně vyskytuje až v této knize. Zatímco prvně zmíněný román se zabýval životy hrdinů Původního seriálu v době krátce po prvním filmu, Pohřbený věk se úzce váže k následující „generaci“ mezihvězdných cestovatelů. Ačkoliv oficiální status knihu řadí do edice Lost Era (Ztracená éra; období cca 2293 až 2364 našeho letopočtu), její přesnější charakteristikou by tudíž byl prequel k Nové generaci. Její děj se rozprostírá na ploše „ztracených“ devíti let mezi Picardovou ztrátou Stargazeru a přijetím velení na Enterprise.

Téma románu osobně vidím v tíze zodpovědnosti, s níž se pojí i nutnost vyrovnat se s případným selháním a přijmout ho jako fakt. Téma se tedy úzce dotýká úlohy velitele a naznačuje, co naznačila již výmluvná obálka od Stephana Martiniera, a sice že její hlavní postavou není nikdo jiný než Jean-Luc Picard. Román je opravdu detailně „zaostřený“ na postavu charismatického kapitána a jen vzácně se odchýlí ve prospěch pohledu perspektivou vedlejší postavy. S Picardem mohou čtenáři prožít široké spektrum zážitků. Mohou s ním sdílet psychický otřes ze ztráty lodi pod jeho velením, dobrodružné zážitky z objevitelských výprav, dojmy z prvních setkání s budoucími kolegy z Enterprise (první setkání s Datem, Deannou Troi, Tashou Yarovou a Worfem), mohou být svědky jeho prvního setkání s tehdy mladou vědeckou důstojnicí Kathryn Janewayovou a „prožijí s ním“ i nejlepší sex jeho života (poslední dvě zmíněné události spolu nesouvisejí). Z toho všeho bych zdůraznil především schopnost románu přenést na svého čtenáře onen pocit úžasu při objevování čehosi dosud nepoznaného. Každá výprava do neznáma ale obnáší i velké riziko, takže dojde v neposlední řadě i na intenzívní napětí. Vezmu-li v úvahu nadprůměrnou délku románu, udivuje mě, jak poutavý se jevil po celou dobu od prvních stránek po úplný závěr. Jako vysvětlení se vedle autorova značného talentu nabízí také velmi atraktivní námět knihy…

Po brutálním střetnutí s lodí Ferengů v Bitvě u Maxia a ztrátě Stargazeru se Jean-Luc Picard ocitá před ještě brutálnějším vojenským soudem. Ač v závěru tribunálu padne osvobozující verdikt, kapitán v jeho průběhu ztrácí ještě něco cennějšího než loď – část někdejší důvěry ve Hvězdnou flotilu, a aniž by si to plně připouštěl, ztrácí také důvěru ve vlastní velitelské schopnosti. Po dvaadvaceti letech strávených v kapitánském křesle se rozhoduje opustit Flotilu a čas mimo aktivní službu využít k návratu ke své studentské vášni – archeologii. Namísto výzkumu nového života a nových civilizací se během svého doktorandského působení při univerzitě na Alpha Centauri věnuje výzkumu „starého života a starých civilizací“. Návštěva dobré přítelkyně Guinan ho však záhy přiměje zorganizovat vědeckou misi za nalezením bájného archeologického naleziště daleko v neprobádaném prostoru za hranicemi Federace. Místo, které Guinanina pověst líčí jako „zmražené v čase“ a „zároveň přítomné i nepřítomné“, možná skrývá odpověď na jednu z největších záhad vůbec – příčinu masového vymírání všeho života v galaktickém měřítku v době před čtvrt miliardou let. To, co Picard po překonání mnoha rozličných překážek nalézá, může být potenciálně jak objevem, který posune hranice poznání o milénia vpřed, tak vypuštěním hrozby, která již jednou zničila všechen život v galaxii a je schopna to udělat podruhé. Ať čekal cokoliv, jistě nebyl připraven na to, že se mu podaří „probudit ze spánku“ živoucí svědkyni dob, kterým pozemští geologové říkají prvohory. Exotické ženě z druhu Manralothů, jejíž tělo evolučně předčí jakoukoliv známou formu života, dá Picard jméno podle víly z díla svého oblíbeného dramatika – Ariel.

Ariel bych si dovolil popsat jako kombinaci rysů Guinan, Johna Doe a Kamaly. Stejně jako tajemná El-Aurianka disponuje Ariel talentem naslouchat a vzbuzuje ve svém okolí velkou důvěru. Johnu Doeovi z epizody „Přeměna“ (Transfigurations) (TNG) se podobá ještě více. Sdílí s ním osud vážně raněného nalezence s úžasnými regenerativními schopnostmi, který však trpí amnézií a který spolu se vzpomínkami ztratil i vazby na (evolučně) vyspělou civilizaci, z níž pochází. Empatickou metamorfu z epizody „Ideální partnerka“ (The Perfect Mate) (TNG) Ariel připomene nejen krásou a půvabem, ale i psionickým nadáním vycítit potřeby a tužby svého druha a náležitě se jim přizpůsobit. Ať už to bylo záměrem či nikoliv, sama postava tedy ctí odkaz celé řady skvělých epizod Nové generace, potažmo celého seriálu. I když ale román vděčí postavě Ariel za významnou část své čtivosti a schopnosti vzbuzovat zvědavost a napětí, Picarda coby hlavního hrdinu Ariel nezastiňuje. Kapitánova postava neztrácí v románu nic na mnohovrstevnatosti jejího seriálového a filmového zpodobnění. Během čtení mě ani na okamžik nenapadlo položit si otázku, zda je jeho charakter líčen s věrností předloze. Že zde vskutku jde o autentického Jean-Luca Picarda, jsem bezděky považoval za samozřejmé. Mé kritické uvažování nedostalo ani ten nejmenší podnět k zapochybování. Až tak výstižně Bennett vykreslil svého hrdinu. Zato Picarda tížily pochybnosti častokrát v průběhu děje. Jeho uvažování a cítění se čtenářům otevírá více, než jak to kdy umožňoval seriál či filmy.

Román však zachovává věrnost nejen ústřední postavě příběhu, ale i duchu fikčního světa. Čtenář se zde sice nejčastěji pohybuje v pro něj neznámém prostředí nových planet a nových vesmírných lodí, navíc „obklopen“ mnoha novými postavami, ale vzácná startreková atmosféra „nejzazší hranice“ je přesto přítomna. Důkladný popis čtenáře seznamuje s jedinečnými vlastnostmi nových hvězdných soustav i se specifickými podmínkami existence na nových světech. Mě však více fascinuje objevování nových inteligentních forem života a nových kultur, které ovšem ve Star Treku obecně bývají jen málokdy originální. Většina z nich se od lidí odlišuje jen drobnými vnějškovými rysy a několika málo nepodstatnými kulturními zvláštnostmi. Nejlepší science fiction si však osobně spojuji nejen s unikátním prostředím nových světů a se svěže originálními zápletkami, ale především s originálními podobami mimozemských entit. V literatuře však na takové narážím jen zřídka. Vylíčení mimozemského druhu tak, aby vskutku budil dojem „nápadné jinakosti“, zjevně není vůbec snadné (aniž by se autor „inspiroval“ u svých předchůdců). Nepočítám-li Bennettovy knihy, byla poslední neotřelou mimozemskou kulturou, o níž jsem četl, civilizace Deemanotů z Nevyslovené pravdy (Unspoken Truth) od Margaret Wander Bonanno. Christopher L. Bennett s tím ovšem nikdy problém neměl. Ať už vzpomenu na Ex Machina a druh Shessranů, nebo na Místa Exilu (Places of Exile) a druh Vostigye, všechny autorovy příběhy se zdají být zabydleny svéráznými bytostmi. O Pohřebeném věku to platí obzvláště. Nemám totiž na mysli pouze Manralothy a jejich repertoár jedinečných vlastností, nemluvě o jedinečné historii druhu. Objev nové kultury totiž Picard učiní také při své výpravě na teritorium druhu Mabrae, jehož členové žijí v symbióze s rostlinami světů, které obydleli, což dodává charakteristickou podobu jak jejich tělům, tak jejich kultuře. Nezajímavá není ani společnost Carnelianů, respektive „Otroků Karneolového trůnu“, jak si sami přejí nazývat. Už z tohoto výčtu kultur, které zaujímají významnou roli v ději, lze vytušit, s jak komplexním románem zde čtenář přichází do styku. Komplexním nejen co do bohatosti děje, ale i co do bohatosti jeho intelektuálního pozadí.

Bennettovy vědomosti mě opět ohromily. Už při čtení Ex Machina jsem žasl nad hloubkou jeho znalostí v celé řadě oborů a nad schopností tyto teoretické znalosti účelně aplikovat ve spekulativním prostředí vědecké fikce. Nyní jsem nucen dodat uznání rovněž za jeho rozhled v oblastech archeologie, potažmo xenoarcheologie, astrofyziky a výzkumu exoplanet, mezihvězdné navigace, procedur vojenského soudu a dozvěděl jsem se kupodivu i nečekané poznatky na téma přirozených procesů mumifikace. Není nejmenších pochyb o tom, že rešerši ke svému románu Bennett zpracoval nadmíru svědomitě. Vzhledem k mému zaměření spíše na humanitní okruh vědění pro mě vysoká úroveň Bennettových znalostí během čtení Ex Machina neznamenala velkou výzvu, což však neznamená, že by jeho vhled nebyl intelektuálně stimulující. Oproti tomu, Pohřbený věk představoval náročnější četbu, kdykoliv došlo na objasňování fyzikálních mechanismů, na jejichž principech fungují nejrůznější technologie budoucnosti, či v tomto případě spíše dávné minulosti. Mé povědomí o kvantové fyzice, přestože nejsem zcela nezasvěcený, kniha napínala téměř až „k prasknutí“. Jelikož se však nejednalo (mohu-li to ze své úrovně posoudit) o žádné účelové „technobláboly“, ale spíše o spekulativní přístup k současným poznatkům teoretické (a místy spíše „hypotetické“) fyziky typický pro dobré science fiction, nijak mi tyto pasáže čtenářský zážitek neznepříjemňovaly.

Naopak, shledával jsem je vždy velmi osvícenými a nápaditými. Bennettova schopnost přimět čtenáře k hlubší kontemplaci abstraktních principů a zákonitostí má sama o sobě velkou hodnotu, i kdyby se snad z vědeckého hlediska jednalo pouze o bláhové fantazírování volně inspirované provědeckým přesvědčením autora. Text přeci nemusí být vědecky korektní, aby mohl být vědecky inspirativní a Star Trek toho byl odedávna nejlepším důkazem. Ale ani v umění podněcovat k vědecké abstrakci nespočívá Bennettovo nejcennější přispění. Největší uznání si vydobyl za svou schopnost vnímat velmi jemné souvislosti nikoliv jen mezi událostmi jednotlivých příběhů, které spolutvoří sdílené univerzum Star Treku, ale rovněž mezi jejich tématy a dílčími motivy. Umění nacházet a rozeznávat letmé podobnosti i totožné vzorce, jakkoliv subtilně mohou být danému textu vtištěny, mu umožňuje formulovat elegantní vysvětlení aplikovatelná na fikční svět třeba i v celém jeho rozsahu. Jeho společná (a snadno přijatelná) vysvětlení pro podobné jevy napříč celým univerzem dodávají celému tomuto fikčnímu světu jednotný smysl. Nejde jen o způsob, jak důvtipně zúročit onu ohromující sumu znalostí vybudovanou z postřehů ze sledování stovek epizod a čtení stovek knih, ale především o způsob, jak „povznést na vyšší úroveň“ Star Trek jako takový.

Popisuji to však až příliš abstraktně. Uvedu raději několik příkladů. Už televizní Star Trek se mnohokrát pokoušel racionalizovat podivné, hojně se vyskytující jevy v jeho rámci. Podezřele častý výskyt planet totožných se Zemí se snažila vysvětlit už „bible Star Treku“ – návod pro scénáristy z pera Genea Roddenberryho. Nevěrohodně častý výskyt forem života totožných s lidmi, nebo jim velmi podobných humanoidů adresovalo několik epizod, viz mimo jiné „Návrat k zítřku“ (Return to Tomorrow), „Rajský syndrom“ (The Paradise Syndrome) (obě TOS) a „Závod“ (The Chase) (TNG). Knihy nabízejí pro podobné snahy mnohem vhodnější příležitost, a tak se s nimi na jejich stránkách setkávám ještě častěji. Některá vysvětlení jsou přesvědčivá, jiná méně. Pohřbený věk objasňuje celou řadu kuriozit napříč kontinuitou univerza Star Treku. Vysvětluje například, jak je možné, že před prvním oficiálním kontaktem s Ferengy v epizodě „Nejzazší výspa“ (The Last Outpost) (TNG) neměla Federace o tomto vlivném druhu hrabivých obchodníků žádné spolehlivé informace, a že ty nespolehlivé popisovaly Ferengy v rozporu s později vžitou představou jako krvelačné dobyvatele. Připomínám, že lidé se s Ferengy setkali již minimálně o dvě století dříve, viz epizoda Enterprise „Zisk“ (Aquisition), respektive o tři století, viz epizoda Deep Space 9 „Zelení mužíčci“. Dojde i na vysvětlení pochybně veliké četnosti subprostorových anomálií v kvadrantu delta, s jejichž pomocí si Voyager při mnoha příležitostech zkrátil cestu domů, viz například má oblíbená epizoda „Dračí zuby“ (Dragon’s Teeth). Stejné vysvětlení lze ale uplatnit i na snadné spojení mezi Mléčnou dráhou a trpasličí galaxií Malý Magellanův oblak z románů Černý král a The Sundered (Odpojení) Michaela A. Martina a Andyho Mangelse.

Mě osobně však nejvíce těší jiná úvaha. Souvisí to s využitým konceptem spočívajícím v odhalování ztracené historie vývoje života ve světě Star Treku. Nový život a nové civilizace, na které na svých cestách naráží hrdinové Star Treku, lze zjednodušeně dělit do dvou skupin – na vyspělejší, nebo naopak méně vyspělé ve srovnání s úrovní poznání u kultur Federace (z hlediska schopností využití energie typ II na Kardašovově stupnici). Méně technologicky a evolučně vyvinuté civilizace bývají zpravidla mladší než lidstvo a jeho nejbližší spojenci, zatímco vyvinutější bývá většina forem života, které lidi, Andoriany, Vulkánce a další druhy na časové ose předešly. Opět s nezbytným zjednodušením se dá říci, že život se ve světě Star Treku začíná vyvíjet zpravidla jako organická hmota (ať už na bázi uhlíku, nebo křemíku, aj.), ale ve svých nejvyvinutějších podobách často materiální existenci překonává, transcenduje ji, či jinak řečeno prochází „povznesením“ na vyšší rovinu existence, při němž je hmotná stránka bytí opuštěna (viz např. Organiané, Metronové, Thasiané, Douwdové, Nacenové, Kontiunuum Q, možná i bajorští Proroci atd.). Celé se to zdá dokonale přehledné. Avšak, doménu hmotného světa s lidmi a ostatními druhy sdílí také třetí skupina bytostí – „zmrzačené“ entity, jejichž podstata zjevně není hmotná, ale jejichž zlovolnost a omezené schopnosti znemožňují řadit je po bok nejvyspělejším bytostem (např. Gorgan, Redjac, bytost z Beta XII-A, Nagium, falešný bůh z planety Sha Ka Ree, magnetická bytost z Questaru M-17 a mnohé další). Odkud se vzaly všechny tyto hrůzné formy života a proč čerpají takové potěšení a často přímo i životní sílu z utrpení smrtelníků?

Více než přijatelné odpovědi na všechny tyto otázky a k tomu i mnohé další jsou k nalezení na stránkách knihy, přestože explikace podivností fikčního světa vůbec nefiguruje mezi jejími prioritami. Pravým účelem není nic jiného než vyprávět poutavý, inteligentní a ve znatelné míře i poučný příběh a z kurzu k tomuto cíli se nehledě na vysokou zátěž kontinuity autor neodchýlil tak, jako se to přihodilo například Michaelu. A. Martinovi a Andymu Mangelsovi během psaní Ukováno v ohni (Excelsior: Forged in Fire). Na druhou stranu, souvislosti nemohou absentovat docela. Vždyť především díky odkazům na epizody a filmy vyvolává četba knihy dojem, že se čtenář opravdu ocitá v důvěrně známém prostředí svého oblíbeného univerza a nikoliv jen v jakési napohled podobné alternativní realitě. V každém románu podle Star Treku se jich proto nalézají nespočty a v Pohřbeném věku obzvlášť. Fikční svět Star Treku přeci mimo jiné definuje jeho vlastní historie. Raději než aby si tedy vytvořil svou vlastní, soukromou verzi událostí, obrací se Bennett při odhalování pozadí svých příběhů a při retrospektivách vždy na díla svých kolegů. I kdyby odkazovaným zdrojem měla být zcela neznámá povídka v zapomenuté sbírce vydané v dávné prehistorii startrekové literatury, Bennett si spíše dá tu nezanedbatelnou práci, aby sladil její obsah s vlastní tvůrčí představou, a uctí tím dílo svého předchůdce, než by volil snadnější cestu a přišel s vlastní novou verzí téže události. Krom toho mu musím přiznat též velký talent pro retcony (= retroactive kontinuity) – umění přesvědčivou úvahou uvést v soulad dvě (v rámci kontinuity) vzájemně neslučitelné skutečnosti. Každý fanoušek jistě uzná, že taková dovednost přijde obzvláště vhod při rozvíjení světa Star Treku, oplývajícího kontradikcemi a rozpory všeho druhu. Nejenže tedy autor rozvíjí univerzum Star Treku o jeden nový a vpravdě vynikající příběh, on ho utužením kontinuity souvislostmi a přemostěním puklin na jeho povrchu retcony zdokonaluje jako celek. S ohledem na to si Pohřbený věk troufám prohlásit za esenciální přispění nejen Nové generaci, ale celému Star Treku.

Po dočtení Míst exilu, jednoho ze zdaleka nejlepších románů podle Voyageru (vedle trilogie Teorie strun, samozřejmě), jsem si bezděky připomenul moudrost odvozenou z Bulgakovova Mistra a Markétky, a sice že napsat jeden geniální román může být i dílem šťastné náhody, nikoliv nutně autorova génia. Po dočtení Ex Machina, jednoho z nejlepších románů podle klasického Star Treku (vedle nespočtu dalších, například Problémových myslí Davea Galantera), se mé pochyby začaly rychle rozplývat a jméno autora ve mně od té chvíle vzbuzovalo čím dál větší zvědavost. Nyní, po dočtení Pohřbeného věku, jednoho z nejlepších románů podle Nové generace (vedle takových děl jako například Imzadi), mám Christophera L. Benneta v úctě coby nejlepšího autora startrekové literatury, jakého znám. (10/10)

Stejně jako to zdání stvořené
z ničeho, zmizí nebetyčné věže,
paláce, chrámy, ba i celý svět
a všechno na něm. Všechno pomine
jak tahle naše bezvýznamná hříčka
a nezůstane nic. Jsme z téže látky,
z jaké se tkají sny, a chvilka žití
je ostrov v moři spánku.

Bouře (dějství IV., scéna 1., v překladu Jiřího Joska)


Podrobnosti o knize

Původní titul: The Buried Age
Autor románu: Christopher L. Bennett
Autor obálky: Stephan Martiniere
Nakladatelství: Pocket Books
Rok vydání: 2007
Počet stran: 439
Vazba: brožovaná
Vydání: první
Jazyk: angličtina
ISBN 13: 978-1-4165-3739-7
ISBN 10: 978-1-4165-3739-2

kapitán flotily Eodeon
autor: Eodeon
vydáno: pá 9. září 2016
přečteno: 1590x
komentáře: 2

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG