Nádoba zpola plná aneb První dojmy z četby Star Trek Kusů

út 19. září 2017      autor: Eodeon      přečteno: 343x      délka: 15 min      komentáře: 6

Star Trek KUSY - obálkaNa žádnou knihu podle Star Treku jsem se nikdy netěšil tolik jako právě na antologii původní literární tvorby českých a slovenských autorů. Mnohaleté čekání na mém nadšení nic neubralo; naopak posílilo radost z knihy, když jsem její výtisk konečně držel v rukou. Bez ohledu na kvalitu jejího obsahu, význam sbírce coby vlastnímu přispění československého fandomu světu Star Treku nelze upřít. Ovšem, i startreková tvorba jiných domácích autorů, ať už povídková či dokonce románová, už u nás vyšla, z níž v mých očích nade vše ostatní vyniká novela Jana Hlávky „Vyrovnání“ z antologie Tři kruté příběhy. Jedinečnost Kusů ale spočívá v rozmanitosti obsahu, jelikož nikdy dříve nedalo české publikaci podle nejslavnějšího sci-fi fenoménu vzniknout hned devět autorů, devět svérázných osobností, každá se zřetelně unikátním viděním světa Star Treku.

S vědomím nesmírného významu, který publikaci přisuzuji, se její stránky nečtou snadno a už vůbec se snadno neposuzují. Stejně jako při četbě oficiálních románů od profesionálních autorů se nelze ubránit téměř až zahanbujícímu respektu vůči práci na knize vynaložené. Mimo jiné i z toho důvodu jsem se rozhodl nejít ani tentokrát, podobně jako posledně v ódě na Orionovy psy, cestou recenze, která by přeci měla dílo posuzovat s plnou tíhou z toho plynoucí zodpovědnosti, vzít v úvahu více perspektiv, volit vhodná měřítka a subjektivní pocity autora doplnit, vyvážit a podpořit faktickými, důsledně analyzovanými postřehy. Raději než se nerozvážně pustit do takto náročného úkolu a selhat při jeho plnění, rozhodl jsem se omezit se jen na přiblížení dojmů, těch několika zážitků a myšlenek, které mi ze čtení jednotlivých povídek bezprostředně vyvstávaly na mysli. Berte proto, prosím, mé hodnocení s patřičnou rezervou. Nakonec, jsou to do značné míry jen nahodilé dojmy a jako takové si nemohou nárokovat obecnou platnost nebo pravdivost.

Jelikož se tedy nejedná o recenzi, ale o docela jiný útvar, nepřísluší článku ani analýza kontextu. Ani se nedomnívám, že by bylo spravedlivé brát do úvahy složitosti vzniku knihy, kontroverze s tím spojené a důsledky jedné zvlášť nepříjemné aféry, a přihlížet k nim. Tady se jedná o případ obzvlášť složitý, jehož veškerá fakta mi navíc nejsou známa, a hrozí zvýšené riziko křivdy vůči některému ze zúčastněných. Především by ale takový postup nebyl spravedlivý vůči knize jako takové. Vždy jsem věřil tomu, že hotové dílo by mělo hovořit samo za sebe, a proto by mělo být také posuzováno předně samo o sobě. Okolnosti vzniku mají hodnotu spíše zajímavostí, a konečná podoba knihy je artefaktem (tzn. uměleckým faktem) a takto, bez obalu a bez souvislostí se také dostává do rukou čtenářů. Z toho důvodu mě příliš nemrzí absence úvodního slova, případně doslovu editora Alberta Balatky. Ať za knihu hovoří příběhy.

Jsou tu ale případy, kdy příběhy nehovoří o ničem, a to je věc, u které je třeba na chvilku zastavit. Většina toho, co se v knize nezdařilo, má totiž jednoho společného jmenovatele, a ušetřím si čas a prostor článku, když jej hned zkraje pojmenuji. Mohu tomu říkat třeba bezobsažnost, i když to vyznívá zbytečně příkře. Pro přesnější vyjádření začnu trochu zeširoka. Někdy, když se v diskuzi fanoušků přisuzuje až příliš velký význam nějaké nepodstatné drobnosti, například tvrzení, že kvalita díla se cele odvíjí od shody s jakýmsi periferním detailem z etablované kontinuity, často vídám, že se v té chvíli do diskuze zapojí někdo s větším nadhledem a diskutujícím připomene, že „je to přeci příběh, na čem nejvíc záleží“ a nikoliv ty ostatní podružnosti. S tím přeci nelze nesouhlasit, ne? A přeci nemohu souhlasit. Příběh jako takový je věc ryze abstraktní a vzpírající se uchopení. V narativním díle se lze fakticky přidržet leda způsobu, jakým je vyprávěn, tvaru konkrétní formy, které nabývá. Největším nedorozuměním by bylo myslet si, že to samo o sobě je cílem. Že vyprávění je vše, že děj je vše, že narativní umění nemá jiný, vyšší smysl než posunout situaci z bodu A do situace v bodu B.

Jak ale vědí zájemci o narativní umění už odedávna, vyprávění příběhu je samo prostředkem. A cílem, který má za účel zprostředkovat, není nic jiného nebo menšího než smysl. Z definice samé plyne, že umění, aby uměním bylo, musí být oduševnělé, musí mít smysl. Řečeno metaforicky a poněkud naivně, musí ke čtenáři promlouvat. Nejen tedy inspirovat jej k vlastnímu zamyšlení – to není totéž; nýbrž řečí daného média samo formulovat vlastní obsah. Odpovědí na otázku „o čem je…“ tak vlastně není příběh, ale až teprve smysl (mimo jiné) příběhu, odvozený ze způsobu, kterým je formulován. Umění není o souboji, rozchodu, vraždě nebo ztroskotání. Umění je o bolesti, lásce, smrti nebo osamění. Pakliže ale dílo své téma vlastně nemá, není hotové, není povedené. Příběh, pokud jeho vyprávění nepřináší nic než hrubou hmotu děje a nic jím dílo neříká, je prázdný a nanicovatý. Je velmi důležité, co se stalo; ještě důležitější je ale, co to znamená.

Star Trek byl odjakživa plný příkladů oduševnělého vyprávění. Epizod a filmů, které nejenže svůj význam mají, ale ten je navíc krásný a pravdivý a nadto ještě zřetelný i srozumitelný komukoliv, bez ohledu na kulturní původ, mediální gramotnost či vzdělání. Dalo by se to vykládat jako výzva, které chtě nechtě čelí každý nový autor. Těžko se vyrovnat odkazu sci-fi kultu, jehož historie je naditá příběhy neobyčejného významu, tedy přinejmenším s ohledem na popkulturní status fenoménu. Ale to přeci nikdo nemůže žádat. Aby bylo principu umělecké tvorby učiněno zadost, postačí jen malá myšlenka, skromná úvaha, podnětná otázka bez odpovědi a schopnost vyslovit jí literární řečí.


Bojím se, že většina autorů na nic z toho ani nepomyslela. Někteří se ani nesnažili cokoliv čtenáři říct. Vůbec je nenapadlo, že by mohli či měli. Vše, co dali dohromady, je jen ta hrubá matérie děje. To ovšem neplatí pro první povídku antologie. Den, kdy zamrzlo peklo Rostislava Boudy vyzařuje vysoké ambice. Nejen tedy ambice vyprávět poutavý příběh, ale i ambice vtisknout mu patřičný význam. Zkraje to není znát. Když se ale do vyprávění vedeného s lehce iritující pomocí záznamů kapitánových deníků vloudí retrospektivy, začne se pomalu vyjevovat hlubší smysl dění. Snaž až příliš pomalu, neboť chvílemi mi čtení připadalo jako úmorné čekání na pointu. Ta však nezklamala a navíc stvrdila, že povídka je nejen tedy po stránce vyprávění, ale přiléhavě i svým obsahem vlastně etudou na téma „kobayashi maru“. Mrzí mě ovšem trochu marný pokus našroubovat na povídku moudro o hrdinství beze slávy citované v závěru, které mi připomnělo PSA (public service announcement), aneb jaké si z toho máme vzít ponaučení, aniž by vyplývalo. Z perspektivy kontinuity ovšem vnímám povídku jako obohacující a vítám tento nečekaně epický příspěvek do tzv. „ztracené éry“ dějin Star Treku. (2/5)


Stejně jako nám jedna z epizod Nové generace představila „Datův den“, povídka Moje oči vám osvietia cestu Borise Vigaše představila pro změnu „Flíčkův den“, tj. život na lodi Enterprise-D pohledem Datova kocoura, resp. kočky (dodnes v tom mám guláš). Parodie obvykle nemám rád a to jen z toho důvodu, že je nemohu vnímat jako autentické rozšíření světa Star Treku, ale tuto jsem si oblíbil. V první řadě proto, že vlastně není parodií, ale spíše vtipnou hříčkou, ve druhé proto, že opravdu dovede pobavit, ale i proto, jak lehce se čte, no a do značné míry proto, že jsem milovníkem koček, těch nedoceněných svéhlavých entit, které snad i opravdu mají telepatické nadání, které jim autor v příběhu přisoudil, či alespoň některým. Vytkl bych snad jen to, že povídka nebyla ještě delší. To zní samozřejmě jako omletá floskule, ale já tím chci především zdůraznit, že potenciál námětu je veliký. Povídka jej zdaleka nevyčerpala a osobně doufám, že prostor pro další takové příběhy jednou bude zaplněn. (3/5)


Třetí povídka mě hned v úvodu nesmírně potěšila situováním do časoprostoru TOS, respektive do éry Původní seriál bezprostředně následující. Zároveň s tím lehce zklamala volbou ich formy, což obvykle nemám rád, neb se jí autoři občas chápou s cílem usnadnit si vypravěčské postupy a povídka následkem toho zní jako zápis na způsob „můj milý deníčku…“. Prima kšeft Víta Pazlara ovšem není ten případ. Mé předsudky byly už po pár odstavcích rozptýleny a já jsem způsobu vyprávění brzy uvykl. Téměř bych si troufal říct, že mi forma dokonce trochu napomohla pohroužit se do děje a já si díky ní docela i užil příběh civilní lodi, zlákané lišáckým Harrym Muddem na hon za bláznovým zlatem kamsi do divokého vesmíru na okraji území Federace. Zde při srovnání s první povídkou nenacházím žádné stopy po vysokých ambicích, pouze po snaze odvyprávět skromnou krátkou anektodu s přídavkem v podobě napínavé bitvy, a snad i díky této příjemné autorské skromnosti se příběh hezky čte a scházející hlubší význam nezamrzí. Vytkl bych snad jen užívání zbytečných, čistě rétorických obratů a formulek, což místy působí rušivě a kašírovaně a dobrou literaturu to samo o sobě přeci nedělá. (3/5)


Rýbu na Enterprise Markéty Čacké by se chtělo chválit za vynikající a vkusný humor, jaký navíc v mém osobním cítění nepřekračuje vytyčenou hranici s teritoriem parodie, a byla by to chvála plně zasloužená. Ještě více chvály bych ale rád vyjádřil za skvostný styl. Vždyť povídka se skvěle čte právě proto, jak mistrně, suverénně a vtipně je napsaná. A přeci je tu něco, co není tak zcela kvalitou, ale co já osobně oceňuji ze všeho nejvíce – námět samotný. Loď Enterprise postihla epidemie rýmičky. Co na to Kirk? Co na to Spock? Co na to McCoy? A co na to Klingoni? Stačí tak málo. Kdysi dávno jsem četl překlad povídky ze zahraničního fanzinu – malý skromný příběh „o tom“, jak se posádka původní Enterprise během R&R na jakési dovolenkové planetě ztratí v bludišti. Od té doby jsem nikdy nečetl nic zábavnějšího. A také jsem nikdy nečetl nic, co by mě dokázalo tak silně přesvědčit, že fan fiction se ve snaze zachytit atmosféru Původního seriálu nejenže mnohdy vyrovná oficiální literatuře podle Star Treku, ale častokrát ji překonává. Podobný pocit jsem měl po letech právě z četby Rýby. V té se velmi zřetelně zpřítomnila jak nadsázka, kterou miluji na seriálu samotném, tak radost z vyprávění o oblíbených postavách, kterou miluji na literatuře jím inspirované (a na fan fiction zvlášť). A Kirka mi bylo upřímně líto. Čelil tomu vpravdě heroicky! (4/5)


Zklamáním pro mě naopak byl Strieborný nebeský kameň Barbory Bobákové. Ne snad proto, že se jedná o žánrový hybrid s fantasy, protože takové snahy já naopak oceňuji a to už od dob, kdy jsem četl povídky Michala Tomana alias Koroka z jeho série o hvězdné lodi Paladin. Zejména Trosečník, třetí díl tohoto epického fanfic seriálu, zprostředkoval čtenářům fantastickou atmosféru cizí planety na stupni vývoje zhruba srovnatelném s pozemským starověkem. Nebeskému kameni se to do jisté míry podařilo také, ale nevyhnul se ohromnému problému, na který fantasy doplácí relativně často – příběh i způsob jeho vyprávění jsou plné klišé. Ze začátku sice čtenáře navnadí několik docela překvapivých zvratů, všechny pozdější ale budou patřit mezi ty spíše nepřekvapivé, o rozuzlení na způsob ex machina nemluvě. Originální je leda způsob, kterým typický model hrdinské fantasy přechází ve svět Star Treku, nicméně o tom nic bližšího prozradit nemohu, abych nikomu nezkazil zážitek. Když už nic jiného, ocenění si zaslouží skutečnost, že Strieborný nebeský kameň je jediným reprezentantem seriálu Voyager ve sbírce, přestože loď a její posádka mají v ději jen vedlejší úlohu. (1/5)


Po začtení do Polibku pro růženku, nejdelšího příspěvku do antologie, jsem se nejprve zhrozil, že půjde podobně jako v případě předchozí povídky o pokus o interpretaci světa Star Treku optikou žánru fantasy, ale brzy jsem byl vyveden z omylu. Nejen v tomto směru ovšem povídka Martina Vondráčka klame tělem. Pro mě osobně je velice frustrující, když se nemám podle čeho už na samém začátku zorientovat, kdy a kde v rámci univerza Star Treku se děj odehrává. Polibek je ovšem na takovémto znejistění čtenáře přímo založený a postupem času, když se vše v náznacích pomalu projasňuje, čtenář onu trochu tajnůstkaření začne oceňovat, jak jeho mysl zaměstnávají nejrůznější hypotézy o pozadí děje. Vyprávění je tedy nastavené tak, že si vystačí bez obvyklých atrakcí – bez konfliktu, bez dramatu, bez napětí a kvůli postupnému odhalování tajů příběhu i bez překvapení. Zcela si vystačí jen s lákavým mystériem. Jen díky němu se povídka příjemně čte a nic víc jako kdyby ani nebylo třeba. Nebýt součástí Kusů, snadno bych ji mohl zaměnit za dílo profesionálního autora. Můj individuální pocit, že postkatastrofický, resp. postapokalyptický žánrový příznak se ke Star Treku příliš nehodí, je jediným důvodem, proč s hodnocením nejdu o úroveň výš. Ti, kterým se startrekové příběhy na tomto základu líbí, ať si k mým (3/5) přimyslí ještě jeden stupeň.


Dvacet pět let mého života Jakuba Holého začíná jako další rozšíření pětileté mise původní lodi Enterprise pod Kirkovým velením (hurá!), ale po krátkém, atmosférickém zkoumání tajemného nového světa uhýbá do alternativní reality a odhaluje svým čtenářům zatím neviděné možnosti vývoje událostí ve světě Star Treku. Paralelní světy jsou vůbec vděčné téma. Nakonec, jedny z nejlepších epizod se zakládají na obdobných námětech a Star Trek se tímto směrem profiluje už odedávna. Naneštěstí, Dvacet pět let mého života vychází z velmi potentního námětu, jaký by se snadno dal zpracovat i v románovém měřítku. V krátkém prostoru povídky se proto nelze ubránit značné zkratkovitosti a plochosti. Tu však vyvažuje blízký vztah autora k Původnímu seriálu, který je na jeho výtvoru příjemně citelný. (3/5)


Pouze v případě povídky Odkud není návratu Richarda Skolka, jediného příspěvku založeného na pokladě seriálu Enterprise, mě hrozila ovlivnit určitá předpojatost. Po pár stranách jsem se ovšem do příběhu dokázal pohroužit natolik, že jsem z mysli vytěsnil vše ostatní a dobře se bavil u nesmírně poutavého vyprávění. To zavádí čtenáře do časů prvních let Spojené federace planet a ukazuje, jak se od dob služby pod kapitánem Archerem změnily postavy Travise Mayweathera a Hoši Sato, hlavní hrdinové příběhu. Povídka jako jediná z celé antologie naplno pracuje s dramatem a napětím, a proto také jako jediná nepůsobí jako cvičení v oboru tvůrčího psaní, ale paradoxně jako plnohodnotné autorské dílo. Zároveň naplňuje všechna myslitelná kritéria, jejichž splnění si mohou fanoušci od Star Treku žádat – přítomen je zde kýžený element střetu s neznámem, rozvitý dramatický konflikt, zároveň dochází k velmi výraznému rozvoji postav a díky tomu i k citovému účinku na čtenáře a v neposlední řadě neschází ani zřetelné téma, myšlenka formulovaná řečí literatury, která podtrhuje už tak významný závěr vyprávění. Odkud není návratu je rozhodně tou zdaleka nejlepší povídkou v antologii. (5/5)


Žár slabosti Alberta Balatky je velmi stručný, velmi prostý a velmi úderný. Předlohu, povídku Interview od Jana Hlávky a Jany Vybíralové, mám rád, přinejmenším už proto, že jde o součást volné série oblíbených příběhů o Sagot, obávané vyšetřovatelce Tal Shiaru (viz dále Průšvih z Ikarie č. 8/2008, Výměna z Pevnosti č. 6 a 7/2009, Stav nouze z Pevnosti č. 6 a 7/2013 (opět s Janou Vybíralovou), Nepředvídatelnost (vyšlo na Archive of Our Own, a již zmíněné Vyrovnání). Žár slabosti doložil, že model lze vhodně uplatnit i v cardassijském prostředí, s několika modifikacemi samozřejmě. Vlastně mám pocit, že oproti „jednoduše totalitnímu“ prostředí Romulanského hvězdného impéria nabízí cardassijská společnost v tomto směru ještě větší potenciál kvůli úrovni absurdity, ke které dosahuje tamní vojenská byrokracie. O to víc zapůsobí dovětek povídky a vlastně jakási druhá a finální pointa a to kvůli své žádoucí, hořkosladké ironii. (4/5)


Obklopeni klišovitými syžety o prosťáčcích, kteří se náhodným zvratem osudu stali proti své vůli zachránci světa, musí čtenáři ocenit Posledného modrého hrdinu Borise Vigaše – vyprávění o prostém Bolianovi, který si vytkl stát se hrdinou a také se jím stal. Podařilo se mu to ovšem až na konci křivolaké, a proto zábavné a nepředvídatelné cesty vedoucí skrze prostor i paralelní světy – už jsem se zmínil, že paralelní světy jsou vůbec vděčné téma? – a nikdy při ní nedošla bohatá zásoba vkusného humoru. Stejně jako autorova předchozí povídka Moje oči vám osvietia cestu se ani Posledný modrý hrdina nebere příliš vážně a ani tak být brán nechce. Nejde ovšem o parodii, spíš o startrekovou screwball komedii a to je žánr, který se nikdy neomrzí. (4/5)


Ještě zhruba v polovině knihy u mě převažovaly spíše negativní dojmy. Několik posledních povídek však celkový dojem vyrovnalo a zachránilo. Ve výsledku Star Trek Kusy budí dojem nebezpečně vybalancované všehochuti plné kontrastů. Vysoká úroveň jednoho příspěvku kontrastuje se spíše rozpačitou kvalitou dalšího, nadsázku jedné povídky střídá smrtelná vážnost druhé, vysoké ambice jedněch autorů se ocitají vedle pokory a skromnosti druhých, sebejistý styl psaní se v knize mísí s nejistým, klopýtavým hledáním tvaru. Potěší mimo jiné skutečnost, že se nikdo ze zúčastněných nepokoušel o imitaci seriálových vzorů, ale vlastně ani o přímou návaznost na oficiální tvorbu pod značkou Star Trek. Většina autorů se místo toho vydala cestou vlastního, původního vyprávění, které pouze vsadila do kulisy jejich oblíbeného fikčního světa, nebo se jej rozhodla interpretovat vlastní, od seriálů odlišnou optikou, ať už tónovanou katastrofickými vizemi, archetypy žánru fantasy či osobitým humorem. Hlavně kvůli osobitosti a samozřejmě i již zdůrazňované rozmanitosti splnila sbírka svůj účel představit čtenářům vizi Star Treku, jak jej vnímá československý fandom, a proto jsem se také i přes několik neduhů rozhodl vnímat knihu spíše pozitivně. Tuhle sklenici nevidím jako zpola prázdnou. Je zpola plná. A je také dokladem potenciálu, který se v našich fanoušcích skrývá. Kéž jednou v budoucnu dostane onen potenciál další příležitost se projevit a kéž se my čtenáři dočkáme další takové sbírky.

kapitán flotily Eodeon
autor: Eodeon
vydáno: út 19. září 2017
přečteno: 343x
komentáře: 6

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG