Loďstvo Jejího Veličenstva vs Hvězdná flotila (1)

ne 20. srpna 2017      autor: Siridar      přečteno: 520x      délka: 19 min      komentáře: 14

startreknamornictvoVe Star Treku se setkáváme s mnoha podivně znějícími vojenskými hodnostmi a tituly jako „komodor“, „kapitán flotily“, „viceadmirál“ atd. Co ale vlastně znamenají? Pokud je mi známo, systém těchto hodností ve Star Treku byl převzat (s mírnými modifikacemi) ze systému současného amerického námořnictva, které jej (s mírnými modifikacemi) převzalo od systému nejúspěšnějšího námořnictva všech dob – britského královského loďstva, které – pokud je mi opět známo – si jej vymyslelo víceméně nezávisle na nikom, ale vyvinulo si jej postupně z tradic sahajících až někam do středověku.

Pokud by se historie ubírala jinak a Římská říše se nerozpadla, mohl by tento řetěz odvozenin pokračovat přes Řím až k tradičnímu zdroji římské inspirace – antickému Řecku. Měli bychom pak velmi zajímavé hodnosti jako trierarchos (doslova vládce trojveslice) a navarchos (vládce moří). 

Ale zpět do reality… tedy ke Star Treku.

Star Trek vůbec čerpá mnoho inspirace v tradičním anglickém loďstvu 18. a 19. století. Režisér Khanova hněvu Nicolas Meyer dokonce prohlásil, že námořní motivy – čerpané především ze slavných románů o Horatiu Hornblowerovi od C. S. Forestera – vpašovával do filmu zcela úmyslně.  

Ty jsou vidět například na složitosti uniforem (která nahradila klasická „pyžama'“) nebo hudbě, jež měla podle zadání režiséra „asociovat moře a dobrodružství“ (to, jestli James Horner tento poměrně abstraktní úkol zvládl, nechávám na osobním posouzení každého čtenáře). 

Nebo v neposledním řadě dodržováním jistých zvyklostí, jako třeba čestná stráž za zvuku píšťal při vstupu admirála na palubu. 

Tento způsob přivítání sice podle britské tradice náležel již člověku s hodností kapitána, nicméně režisér byl nejspíš toho názoru, že správný obřad – tedy salva devíti ran z děla (nebo fotonových torpéd v našem případě) – by byl pro loďstvo 23. století už trochu moc pompézní. Škoda.

Kromě ST II můžeme námořní motivy vidět také ve ST IV (zmínka o HMS Bounty), ST V (záběr na historické kormidlo) a ve ST VII (kde se celá úvodní scéna s posádkou Nové generace oblečenou do historických uniforem odehrávala přímo na moři). Myslím, že kontrast uniforem v Generacích je až příliš velký – vždy mi ukápne slza lítosti, jakmile posádka přejde od nádherných černých žaketů s mnoha ornamenty zpět ke svým pyžamům. 

Kapitán a komandér

Jaký tedy byl systém hodností v loďstvu Jejího Veličenstva?

Z internetových výtahů založených na historických dokumentech, zapsaných lidmi, kteří u toho nebyli, vyplývá, že tradiční pojmenování velitele lodi titulem „kapitán“ vzniklo zhruba takto…

Ve středověku si podnikavý šlechtici nechali stavět lodě pro dobrodružné výpravy za šířením víry a obohacováním a sami se stávali jejich veliteli, přičemž si propůjčovali hodnosti známé z pozemní armády jako „poručík“ nebo „kapitán“, zřejmě podle početnosti své posádky. Středověké lodě nejspíš nebyli tak velké, aby akomodovaly posádku o velikosti příslušející velení majora, kapitán byl zřejmě maximum.

To dává smysl, uvážíme-li, že námořní bitvy se (z nedostatku představivosti) tehdy odbývaly stejně jako souboje na pevnině. Lodě se do sebe jednoduše zasekly a vše se převedlo na známý případ.

Některé lodě byly dokonce vybaveny tzv. kastelami (což byly vysoké věže, velmi ohrožující stabilitu lodě na moři), kde se mohla méně početná posádka schovat před tou více početnou a převést tak celý souboj na případ dobývání hradu.

Standardní inflací titulů si každý vlastník takové lodě začal říkat kapitán, ačkoliv počet jeho posádky by v pozemní armádě příslušel velení pouhého poručíka. 

Tak či onak, ze slova kapitán se stalo označení funkce – funkce velitele lodi. 

Bohatý šlechtic, jenž si takovou loď pořídil, byl však zpravidla tak zabrán do vykořisťování svých poddaných nebo do rozmnožování své rodové linie, že věděl jen velmi málo o problémech spojených s obsluhováním, navigací a zásobováním plavidla na moři. A proto nechával tyto technické detaily na osobě, kterou si pro tuto práci najal, na loďmistrovi (sailing master).

Funkce loďmistra se dochovala až do 19. století, ačkoliv jeho úkoly převzal v podstatě první poručík na lodi (pokud byl přítomen) a loďmistr sám se víceméně transformoval do role navigátora, jehož funkci nicméně kontroloval a často přebíral kapitán. 

William Bligh, jenž proslul (chvalně nebo nechvalně podle toho, kterou verzi filmu, jste viděli) svou rolí při vzpouře na Bounty, začínal jako loďmistr/navigátor u kapitána Jamese Cooka na jeho poslední zeměpisně-objevitelské misi (při které Cook zahynul).

Z loďmistra se také vyvinul titul komandéra či korvetního kapitána (master and commander), tedy člověka, jenž byl zároveň prakticky schopen řídit loď (master) a byl i oficiálně velitelem (commander). Jinými slovy, ovládal loď de facto i de iure. 

Rozdíl mezi korvetním a „pravým“ kapitánem spočíval v dočasnosti tohoto titulu. Stejně jako loďmistr byl i komandér „najat“ ke svému úkolu a titul mu mohl být kdykoliv odebrán.

Ze zdvořilosti jej však nadřízení i podřízení oslovovali „kapitáne“ a také mu bylo od 18. století dovoleno nasadit si na levé rameno jednu pozlacenou epoletu na znamení své hodnosti.

V královském loďstvu se pak ustálil zvyk přidělovat titul kapitána jenom tomu člověku, který už před tím plnil povinnosti komandéra – tak se z této „funkce“ stala hodnost o příčku níž než hodnost „plného kapitána“ nebo také „kapitána na seznamu“ (post captain).

Existoval  totiž seznam lidí s touto hodností, garantovaný králem a uveřejňovaný v novinách. Jakmile se člověk „dostal na seznam“, nemohl být při povyšování přeskočen a jeho kariéra byla zajištěna. Pokud námořnictvo cítilo potřebu povýšit jistého kapitána na seznamu, například za zásluhy, odvážný čin apod., muselo také povýšit všechny kapitány nad ním. Člověk tak automaticky postupoval v seznamu výš a výš, jak starší kapitáni vymírali nebo byli povyšováni. 

Nikdo také nemohl být ze seznamu vymazán, aniž by umřel nebo se „zneuctil“, například zbabělostí tváří v tvář nepříteli nebo neuposlechnutím rozkazů, ztrátou lodě apod. Tyto dva případy však vojenský soud posuzující okolnosti zneuctění často ztotožnil tím, že dotyčného poslal na šibenici.

Z těchto důvodů bylo pro každého ambiciózního člověka důležité dostat se na seznam v co nejmladším věku. Horatiu Nelsonovi se to podařilo v 21 letech, což byl extrémně dobrý výkon. 

Den uveřejnění seznamu byl pro každého čerstvého kapitána velmi důležitým datem, protože od toho okamžiku se mu začalo počítat služební stáří a mohl si pozlacenou epoletu předělat z levého ramena na pravé  (po odsloužení tří let získal konečně epoletu druhou).

Jednotliví kapitáni byli mezi sebou porovnávání podle služebního stáří, a kdykoliv se dvě lodě setkaly na moři, kapitáni ohlásili pomocí signálů svá čísla (pořadí na seznamu) a starší z nich převzal velení, přičemž ten mladší musel signalizovat „podvoluji se“.

Služební stáří také určovalo, jakou loď kapitán dostal pod své velení. Čím starší byl, tím obdržel loď s větším výtlakem, počtem děl, posádkou atd., podle takzvaného ratingu lodí. 

Námořnictvo pak každé lodi s ratingem přiřadilo číslo, opatřené prefixem, který musí znít každému fanouškovi Star Treku velmi povědomě – NCC, tedy „Naval commission code“.

Například HMS Bounty byla loď bez ratingu (počet děl menší než 24), a proto jí mohl velet i člověk bez kapitánské hodnosti – poručík William Bligh, kterému nebyl přiznán dokonce ani titul komandéra.

Poručík a podporučík

Hodnost poručíka byla pro své historické kořeny také trvalá a  neodejmutelná, „patentovaná“ králem, stejně jako hodnost kapitána. 

Fungovala zde obrácená logika – jelikož původně byl poručíkem nebo kapitánem pouze šlechtic a vlastník lodi, byla jeho autorita na lodi jaksi neodvozená, vlastní a více nezávislá než autorita všech ostatních lidí na palubě, kteří byli pro svou práci buďto najati, dosazeni nebo (nejčastěji) přinuceni.

Postupem času se však největším vlastníkem lodí stal nejvyšší šlechtic – král (proto se jeho lodě označovaly HMS – His/Her Majesty's Ship … skutečně totiž byly jeho) – a velitelům lodi svou autoritu nyní pouze delegoval.

Pořád však tito velitelé byli šlechtici sami o sobě a nespokojili by se s titulem korvetního kapitána (který mohl obdržet každý chám), a proto jim hodnost zůstala.

Bohužel poptávka po poručících a kapitánech byla větší (obzvláště ve středověku) než mohli řídnoucí šlechtické rody uspokojit, a proto se námořnictvo uchýlilo (s velkým sebezapřením) dovolit i méně urozeným lidem modrou krev ve velení trochu zředit.  

Aby se ale úcta k hodnosti jako takové nesnížila, musel být každý poručík nebo kapitán nějak „zdůstojněn“. U kapitánů se vždy našel nějaký dobrý důvod udělit i neurozenému člověku šlechtický titul a vše bylo v pořádku, ale u poručíků takový postup nebyl praktický. (To už by mohl být šlechticem každý a kde by to skončilo… U rovnoprávnosti všech lidí? U demokracie?)

Proto od poručíka nahoru byl člověk v očích krále a vlády již „důstojníkem a gentlemanem“ (a obdržel na to důstojnický patent), zatímco všichni ostatní na lodi byli jen obyčejná námezdní síla. Poručík měl pak dovoleno na důkaz tohoto svého sociálního postavení (o nic jiného se nejednalo) nosit oblečení „vyšších vrstev“ (jež bylo dražší a více zdobené), aby se odlišil od obyčejných lidí na palubě.

Zpočátku se důstojníci na lodi odstupňovávali jen množstvím dekorativních doplňků na tomto oblečení (například počtem pozlacených knoflíků). Kapitán jich měl nejvíc, po něm první poručík atd. Často se jednalo o doplňky, které by nám dnes připadaly směšné (hedvábné punčochy, divné boty) a pro práci na moři přímo nepraktické (velké bílé límce, které musely sloužit jen jako lapače vodní tříště dopadající na palubu). 

Až Lord Anson v roce 1748 zavedl určitou jednotu. Například poručík měl předepsaný bílý nátělník s modrým sakem a bílým lemováním (hedvábné punčochy byly samozřejmostí) – a tak se do námořnictva dostaly uniformy.

Na oné slavné plavbě HMS Bounty byl William Bligh jediným poručíkem na palubě, jediným člověkem, jehož autorita (a možnost bičovat nebo popravovat lidi) byla odvozená od krále (jehož autorita byla odvozená od Boha). 

Vůdce vzbouřenců Fletcher Christian, jenž byl ve verzi filmu s Marlonem Brandem vyobrazen jako šlechtic a poručík, byl ve skutečnosti sprostým (tj. neurozeným) námezdníkem, jenž nicméně vykonával funkci druhého důstojníka na lodi, a posádka – na rozkaz Blighe – se k němu chovala, jako by poručíkem byl. 

Toto „hraní si na poručíka“ byl zcela obvyklý jev, kterým kapitán na lodi dával nadějnému adeptovi najevo, že v jeho očích (a tím pádem i v očích zbytku posádky) již poručíkem je. 

Kapitán sám ovšem neměl pravomoc tuto hodnost udělovat, to mohla jen zkušební komise u tzv. důstojnických zkoušek, která se skládala ze tří kapitánů na seznamu.

Proto se tedy ujal zvyk označovat tyto nadějné adepty termínem „zastupující poručík“ (acting lieutenant) či později „podporučík“.

Nadějným adeptům na tyto nadějné adepty – tedy chlapcům, kteří měli dobré vyhlídky, že se jednou v budoucnu stanou podporučíky, kteří nicméně neměli dostatečné zkušenosti na moři, aby mohli vůbec předstírat, že jsou poručíci (jedna z podmínek u důstojnických zkoušek bylo množství odsloužených let) – se pak říkalo kadeti (midshipman), jelikož spali uprostřed lodi (mid[dle of the]ship), na rozdíl od kapitána, jenž spal ve své kajutě na zádi a důstojníků, kteří spali blízko něho. V americkém námořnictvu se potom pro tuto hodnost ujal termín praporčík (ensign), nejspíš proto, že jednou z povinností kadetů bylo číst a věšet signální praporky určené ke komunikaci mezi loďmi. 

Stejně jako zastupující poručík, i hodnost kadeta byla propůjčená, dočasná a neměla žádnou vlastní hodnotu mimo loď (uděloval ji kapitán), ačkoliv se pojila s jistým vyšším sociálním statutem, kterým ovšem drtivá většina kadetů disponovala tak či onak, jelikož se zpravidla jednalo o potomky buďto vysoko postavených lidí v námořnictvu nebo šlechty. Mohlo se klidně stát, že kadet mohl mít vyšší sociální statut než kapitán (jak bylo například vidět ve filmu Master & Commander: Odvrácená strana světa).

Horatio Nelson se stal kadetem například proto, že kapitán na lodi, kde sloužil, byl jeho strýc.

Existovaly však výjimky a člověk se mohl dostat na tuto trať vedoucí k důstojnické hodnosti i z podpalubí bez přímluvy nějakého vlivného patrona, jak se to podařilo například Williamu Blighovi.

Posádka

Tím se dostáváme k hodnostem, které se ve Star Treku mnoho nevidí – tedy k žádným. K poddůstojníkům a námořníkům, kteří nedisponovali žádným titulem, jenž by se charakterem blížil k těm, které jsem doposud probíral. Tito lidé navíc tvořili drtivou většinu posádky. 

Na lodi první třídy HMS Victory o 104 dělech sloužilo například 840 lidí, a z toho bylo jen 10 důstojníků (s patentem) a 21 kadetů. Zbylých 809 lidí nemělo (důstojnickou) hodnost.

Tím se však nechce říct, že by se mezi nimi nějak nerozlišovalo. Nejvýše postavení mezi nimi byl lodní chirurg a kapitán mariňáků.

Lodní chirurg – označení „doktor“ by bylo možná příliš odvážné – byl „gentleman“ díky své učenosti (která však v praxi nemusela být velká) a postavením se rovnal důstojníkům na lodi (mohl se s nimi stravovat a měl také svou kajutu / operační sál).

Kapitán mariňáků, jenž se oslovoval „majore“, jelikož titul kapitána mohl patřit jen jednomu člověku na palubě, byl samozřejmě důstojník (pozemní armády), což z něj automaticky dělalo „gentlemana“, nicméně z hlediska důstojnosti se rovnal jen námořnímu poručíkovi a z hlediska vlastní hierarchie na lodi byl hluboko pod ním (a i pod všemi kadety). 

Armádní důstojník o stejném sociálním statutu jako námořní kapitán byl až plukovník. 

Dále bylo na lodi mnoho specialistů, kteří vykonávali zvláštní úkoly jako navigátor, loďmistr, plachtař, tesař, kuchař, prachař atd.

Zvláštní odrůdou byli lidé, kteří by se dnes považovali za „poddůstojníky“ – bocman a jeho pomocníci, kteří vykonávali rozkazy důstojníku (často tím, že švihali námořníky lanem, které mělo na konci uvázaný uzel, přes záda) nebo vykonávali exemplární tresty jako bičování. Jinými slovy plnili stejnou funkci jako seržanti v americké armádě nebo centurioni v římské legii.

Specialistů všech druhů bylo na lodi celkem hodně. Z oněch uvedených 840 lidí jich bylo na HMS Victory přes 300. 

Asi jenom 500 lidí bylo „prostými“ námořníky – tedy lidé bez specializace, kteří zastávali mnohočetné funkce jako služba u kanónu, v lanoví nebo jako členové kořistní posádky či přepadového oddílu – většinu času však jen drhli podlahy nebo pumpovali vodu z podpalubí, aby se loď nepotopila. Podle zkušeností na moři a počtu odsloužených let se námořník rozlišoval jako suchozemec (landsman), námořník (seaman) a „mořský vlk“ (able seaman). 

Jednou z podmínek důstojníckých zkoušek bylo, aby kadet dosáhl zkušeností „mořského vlka“. 

Důvod, proč všichni tito lidé neměli žádnou (důstojnickou) hodnost, byl ten, že nebyli články tzv. „posloupnosti velení'“.

Ve Star Treku to skoro vypadá, že každý má nějakou hodnost (alespoň ten, kdo má nějakou roli v příběhu) a to minimálně hodnost poručíka. Především v éře Nové generace není vůbec vidět rozdíl mezi důstojníkem a poddůstojníkem, jelikož všichni na lodi nosí stejnou uniformu. Hodnosti jsou pak rozlišovány jenom podle počtu malých teček na krku, které nelze z dálky odhadnout.

Také to vypadá (možná se ale mýlím), že aby někdo sloužil na lodi, musí nejdřív projít Akademií Hvězdné flotily. Vojenské akademie však vždy sloužily jenom k produkci důstojníků. Většina lidí sloužících na lodi v minulosti nemusela projít žádným „akademickým“ ani jiným vzděláním. 

V královském námořnictvu byla možná jediná podmínka kvalifikace pro práci na lodi – aby člověk po nocích nevolal s pláčem maminku příliš často. Lidé mohli sloužit už od útlého dětství (třeba od 13 roků jako Nelson, nebo od 7 jako Bligh) a také to často dělali. Možná to ani jinak nešlo, protože starý člověk (řekněme kolem dvaceti), příliš zhýčkaný pobytem na pevnině, by si na neuvěřitelné nepohodlí života na moři už nezvykl. 

Z tohoto důvodu mi startreková inflace hodností nejprve nedávala smysl. Říkal jsem si, že to má v seriálu asi charakterizovat rovnostářskou povahu společnosti 24. století. Když jsem nad tím ale déle uvažoval, začalo to dávat perfektní smysl! To jenom tak nevypadá, že jsou všichni důstojníky, oni opravdu jsou! Nebo alespoň budou! A jinak to ani nemůže být!

Ve světě Star Treku totiž nejsou nemoci, hlad, chudoba, sociální nesváry a hlavně… věc nejdůležitější… peníze. Lidé pracují, kdy se jim zlíbí, dělají, co se jim zlíbí, jenom pro potěšení z práce jako takové. Jak ale pak přesvědčit člověka, aby dobrovolně sloužil na lodi, kde se musí podrobit přísnému dennímu řádu, osobní svobodu odevzdat do rukou jeho velitelů, lidem, které nezná, kteří mu pak mohou z pouhého rozmaru nařídit vykonat věc, která se nejen může příčit jeho momentální náladě, hygienickým návykům, filozofickému postoji, ale také (pokud dostane červené tričko) která jej může ohrožovat přímo na životě?

Jediný způsobem! Příslibem, že v budoucnosti bude moci on z vlastních rozmarů nařizovat lidem vytírat záchody v době, kdy mají spát a posílat je na smrt. Jinými slovy – že se jednou stane velitelem. Tudíž nejenže všichni musejí být důstojníky nebo alespoň adepty na důstojníky, musejí být také všichni součástí posloupnosti velení.

Jako příklad toho, k čemu je posloupnost velení dobrá, vezměme si epizodu TNG z 1. série The Arsenal of Freedom. Z různých důvodu se v této epizodě stane, že kapitán (Picard), první důstojník (Riker) i druhý důstojník (Dat) nejsou přítomni a velení je svěřeno podporučíku La Forgeovi. Jelikož La Forge je specialista (strojovna), tato volba by námořnictvu 18. století dávala stejný smysl, jako kdyby kapitán určil velením plachtaře (nicméně pořád dává větší smysl než ve Star Treku (2009), kdy kapitán povýšil na prvního důstojníka Kirka, který nebyl ani řádným členem posádky).

Po chvíli na můstek však přišel jakýsi poručík (jehož jméno si nemohu vzpomenout), který byl také specialista (jelikož neměl červenou uniformu), ale jakožto vyšší šarže se cítil „přeskočen“ a dožadoval se – celkem oprávněně – změny ve velení.

Za tento zmatek nese přímou odpovědnost kapitán Picard, který neměl dosazovat La Forge, pokud byl ve velení níže než onen poručík, nebo je tu ta možnost, že ve Hvězdné flotile posloupnost velení není pevně ustanovena. Je jasné, že na Enterprise tato posloupnost začíná Picard–Riker–Dat, ale ví někdo, jak pokračuje?

Stejný problém v Originální sérii – Kirk–Spock–Scotty?!!–…?

V loďstvu jejího Veličenstva by tento problém nastat nemohl, jelikož posloupnost velení byla jasná jako letní obloha a udělat v ní pořádek byl jediný význam námořních hodností. 

V bitevní vřavě totiž často nastávala situace, že osoby ve velení rychle vymíraly nebo byly zraněním zneschopeni služby. V takových chvílích není nejlepší doba diskutovat nebo se hádat o tom, kdo je nebo není na řadě. 

Je znám případ 4. poručíka na jedné lodi v bitvě u Trafalgaru, který v té nejhorší vřavě odnesl svého zraněného kamaráda do podpalubí na ošetřovnu. Během doby, kterou s ním trávil v podpalubí, nicméně salva nepřátelských lodí proměnila kapitána a všechny tři starší poručíky v látku neurčité konzistence, a ačkoliv se vrátil rychle na palubu, loď se nepodařilo zachránit a posádka ji musela opustit. Vojenský soud pak vyhodnotil fakt, že onen 4. poručík nebyl na svém stanovišti v okamžiku, kdy mu do klína spadlo velení, a za „zbabělost tváří tvář nepříteli“ jej odsoudili k smrti pověšením.

Opuštění stanoviště v boji byl vůbec těžký prohřešek. V bitvě stáli ozbrojení mariňáci u vstupu do podpalubí a měli nařízeno zastřelit každého námořníka, který by se tam chtěl schovat.

Takové pravidla a mnoho dalších obsahovaly tzv. „Válečné řády“ (Articles of War), což byl soubor 35. nařízení, schválených parlamentem v roce 1752, polovina kterých končila slovy:

... shall be punished with death, or such other punishment, as the nature and degree of the offence shall deserve, and the court martial shall impose.

Jinými slovy předepisovala smrt, a to občas smrt velmi brutální. Za nejtěžší provinění (například za dezerci nebo vzpouru) mohl námořník obdržet i tzv. bičování flotilou, trestanec tak dostal před nastoupenou posádkou sto ran bičem na lodi, na které sloužil. Jakmile trest skončil, muž byl přenesen na nejbližší loď a dostal znovu sto ran bičem před nastoupenou posádkou. A tak dál, až se vyčerpaly všechny lodi  v dosahu, aby osud viníka mohl náležitě pedagogicky působit na maximální počet námořníků. 

Je nutné podotknout, že trest nebyl přerušen ani když odsouzenec omdlel, v takovém případě se jej pouze pokusili vzkřísit sprškou slané vody nalité do rány. Pokud jej už nebylo možno vzkřísit (protože už například umřel), trest pokračoval dál a odvrátit zrak od toho divadla bylo zakázané – pod hrozbou bičovaní. (Což byla od Lordů admirálů obzvlášť vtipná psychologická finesa.)

Krutost těchto řádů se nám může zdát až zarážející, ale je třeba mít na paměti, že výši trestu vždy ovlivňují dva faktory:

  • Trest, aby byl odstrašující, musí vytvořit pro odsouzence vždy více nežádoucí stav než předchozí život, což na lodích Jejího Veličenstva, se špatným jídlem, neexistencí osobní svobody nebo soukromí a přísnou disciplinou, šlo zařídit jen s krajními obtížemi. 
  • Odpovídá efektivitě, s jakou se zákon prosazuje. Čím obtížnější je viníka chytit nebo usvědčit, tím horší musí být odstrašující příklad pro ostatní. A faktem je, že dezerce byla v královském námořnictvu velkým problémem a mnohdy se stalo, že kapitán ztratil za jedinou noc v přístavu více mužů než v bitvě.

Kromě smrti předepisovala druhá polovina Řádů také menší tresty nebo se hrozilo ztrátou účasti na kořisti, nebo (v případě důstojníků) vyloučením z námořnictva (bylo by absurdní takovým trestem hrozit posádce, která po ničem jiném tak jako tak netoužila.)

Nejdůležitější byl však článek 35., který trestání všech jiných provinění a sporů, o kterých se předchozí články explicitně nezmiňují, svěřuje de facto do rukou kapitána, čímž se mu propůjčovala na lodi prakticky neomezená moc.  

Speciálně, pokud byl kapitánovi svěřen nezávislý úkol, nevázaný na operace flotily, a neměl tedy v dohledu žádného přímého nadřízeného – takový člověk zažíval pravděpodobně tolik přímé osobní moci jako nikdo jiný na celém světě – snad s výjimkou panovníka samotného (kterého ovšem tou dobou už značně svazoval parlament a o absolutním panování svých předchůdců si mohl jenom zdát). 

kapitán Siridar
autor: Siridar
vydáno: ne 20. srpna 2017
přečteno: 520x
komentáře: 14

Další články z této rubriky:

Loďstvo Jejího Veličenstva vs Hvězdná flotila (2)  -  čt 24. srpna 2017
Chyba v 3D modelu Voyageru  -  ne 2. srpna 2015
Vizuální vývoj lodi Enterprise [VIDEO]  -  čt 30. července 2015
Star Trek: Renegades – USS Archer  -  st 27. listopadu 2013
Hot Wheels: třída Constitution Refit  -  so 22. června 2013
Rekonstrukce raketoplánu Galileo pokračuje  -  út 30. dubna 2013
Není Enterprise jako Enterprise aneb na velikosti záleží  -  pá 1. června 2012
Enterprise v životní velikosti  -  čt 12. dubna 2012
Ships of the Line: Active Duty  -  st 28. září 2011
Enterprise-F odhalena!  -  pá 22. července 2011
Legenda Enterprise pokračuje  -  čt 30. června 2011
První obrázek z kalendáře hvězdných lodí "Landing Party"  -  po 21. února 2011
Třída Ambassador, část 8. - Vědecká vybavení lodi  -  ne 29. srpna 2010
Třída Ambassador, část 7. - Pomocné lodní systémy  -  čt 12. srpna 2010
Třída Ambassador, část 6. - Počítačové a pohonné systémy  -  so 7. srpna 2010

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG