Romány podle klasického Star Treku XII: Zlé skutky vyjdou najevo

út 8. srpna 2017      autor: Eodeon      přečteno: 629x      délka: 14 min      komentáře: 6

obálka knihy Foul Deeds Will RisePremiéra Star Treku: Discovery se kvapem blíží a dosud známé indicie vyvolávají pozdvižení. Objevují se přirozeně i nespokojené hlasy, podle nichž se Discovery vymyká zažitým pravidlům, kterými se dřívější startrekové seriály poctivě řídily. Nejprve jsem si to neuvědomil, ale posléze se mi tyto stížnosti zdály čím dál více povědomé. Copak nezaznívala přesně tatáž kritická slova před a během uvedení seriálu Enterprise? Vždyť i to byl seriál, jehož zasazení do „minulosti“ nebylo mnohými přijímáno kladně a jehož obsazení nevzbuzovalo v porovnání s oblíbenci ze starších seriálů přílišné sympatie. Vždyť i Enterprise se protivila představě o éře předcházející objevitelským cestám kapitána Kirka, zejména daleko vyspěleji působícími návrhy všech reálií, ale vlastně i designem ústřední lodi – mdlým, vcelku neoriginálním a přesto už na první pohled vybočujícím z vývojové linie lodí nesoucích jméno „Enterprise“. Dokonce i snahou vymezit se vůči předešlým Star Trekům osobitým vizuálním pojetím předznamenala Enterprise se svým typicky tlumeným, desaturovaným barevným zpracováním právě vznikající novinku. O soustavném porušování kontinuity bych snad v zájmu vlastní příčetnosti neměl vůbec začínat. Stačí si vybavit naprostou redefinici vulkánské kultury v prvních dvou sezónách seriálu, která aspoň posloužila jako záminka k vynikajícímu trojdílnému „retconu“ v sezóně čtvrté, nebo si vzpomenout na Romulany běžně užívající maskovací technologii dávno předtím, než se bude jejich novému vynálezu tolik podivovat Kirkova posádka v epizodě „Rovnováha hrůzy“ (Balance of Terror) (TOS: 1x14).

Z těchto všech důvodů si často připomínám motiv časové studené války – také mnohdy haněnou inovaci, kterou však lze využívat jako elegantní záminku k omluvě téměř všech případných nesrovnalostí. Už samotná zápletka pilotní dvojepizody „Setkání u Broken Bow“ (Broken Bow) (ENT: 1x01,02) má příčinu ve změnách dějin iniciovaných agenty z budoucnosti. A tak stejně jako „abramsverzum“, i seriál Enterprise, či přinejmenším jeho první tři sezóny, než došlo k nápravě v „Bouřkové frontě“ (Storm Front) (4x01,02), jsou paralelní větví historie světa Star Treku, alternativou k primární časové přímce, a nesdílí tedy stejný časoprostor s ostatními seriály. Původně se to jistě vše stalo jinak.

Podle téže úvahy je alternativní realitou i větev vytvořená při cestě admirála Janewayové zpět do minulosti na konci prvního dílu finální „Dohry“ (Endgame) (VOY: 7x25,26). Vše, co se odehrává poté ve stejné realitě, je alternativou k původní časové linii, v níž se Voyager dostal k domovu až po šestnácti letech, řada hrdinů zemřela a Borgové zůstávali nadále hrozbou. Film Nemesis a celé knižní univerzum, které jej časově následovalo, se tedy odchylují od časové osy původního světa Star Treku podobně, jako se tomu děje v případě novodobých třech filmů po zničení lodi Kelvin.

Když opomenu tyto případy, převažuje pojetí, podle něhož je „nepřirozený“ zásah do časové linie vedoucí ke vzniku alternativní reality nutno napravit a původní časovou přímku obnovit. Když například uvedu největší klasiku, fatální změnu dějin, kterou nechtěně způsobil McCoy v epizodě „Město na pokraji věčnosti“ (The City on the Edge of Forever) (TOS: 1x28), museli jeho přátelé směr proudu času nehledě na vysokou osobní oběť napravit. Podle seriálu Voyager zřídila Federace ve 31. století pro tento účel hned celou flotilu časových lodí. Plavidla jako Relativity ze stejnojmenné epizody nestřeží území Federace, ale její (a nejspíše nejen její) dějiny. A tak se vnucuje otázka – kde byla Relativity, když admirál Janewayová úmyslně změnila dějiny v „Dohře“? A ještě spíše – kde byla Relativity, když Abrams, totiž Nero zničil USS Kelvin a dal vzniknout tzv. „kelvinově časové linii“?

Proč se tomu vlastně říká časová linie, časová osa, nebo také časová přímka, jak bývá „timeline“ občas překládáno? Vždyť plynutí času ve fikčním světě Star Treku je vše jen ne přímé. Kdybych musel přeci použít podobnou metaforu, spíš bych proud času připodobnil k soustavě odboček a překrývajících se smyček. Svět Star Treku totiž obsahuje až příliš mnoho epizod o cestování časem, propojujících mnohdy velmi vzdálené body na časové křivce. Často se přitom jedná o kauzální paradoxy, které způsobují samy sebe a zároveň jsou sobě samým rozuzlením. V jistém smyslu slova svět Star Treku skrze tyto paradoxy tvoří sama sebe.

Kupříkladu Star Trek: První kontakt by mohl být dobrým příkladem „časovky“ tohoto druhu. Na první pohled v něm posádka Enterprise-E prostě napravuje změnu dějin způsobenou Borgy. Ale událo by se vše stejně i bez zásahu Borgů a Enterprise? Skutečně došlo k prvnímu nadsvětelnému letu a kontaktu s Vulkánci i podle původní verze před zásahem Borgů? A existovala vůbec nějaká jiná verze dějin před zásahem Borgů? Může se to zdát jako podivná otázka, ale je to postava Zephrama Cochrana, co mě k ní přivedlo. Je to přeci až posádka Enterprise, kdo Cochranovi představí vizi lepší budoucnosti a přesvědčí ho, aby se o ni zasloužil. Nebýt tohoto osudového setkání s „astronauty jak z ňákýho Stár Treku“, Cochrane by se těžko kdy stal tím vizionářem, jakého si pamatují „oficiální“ dějiny Star Treku. Těžko by kdy inicioval změny, které by měly vést až ke zformování Spojené federace planet. Možná bychom se na to tedy měli dívat tak, že v Prvním kontaktu vlastně dějiny Star Treku tvoří samy sebe jako sebenaplňující proroctví.

Připustíme-li takové uvažování, můžeme se s klidem vrátit zpět k otázce časové studené války a spekulovat, že v jejím případě jde o totéž. Lze si představit, že až díky vměšování agentů z daleké budoucnosti mohly nastat okolnosti vedoucí k té „správné“ verzi událostí, k té „správné“ verzi mise lodi Enterprise NX-01 a všemu následujícímu, čemu napomohla. Čím více takto uvažuji, tím více se mi vzdaluje pojem o tom, jaké verze jsou ty správné. Zdá se mi ale zřejmé, že jde o velmi komplikovaný problém a že určení toho, co je to vlastně ta primární časová linie, je daleko těžší, než se na první pohled zdá.

Při takových úvahách si zas obvykle vzpomenu na dobu Původní seriálu – na stav, kdy byl fikční svět ve svých počátcích, a sice to v seriálu vedlo k různým menším rozporům, ty se však vůbec nedají poměřovat s kontradikcemi, jaké univerzum Star Treku trápí v jeho současné, přebujelé podobě. Tehdejší podoba kontinuity byla prostší a hlavně prostá současných starostí. Možná je toto dalším z důvodů, proč se ještě dnes tolik tvůrců ke klasickému seriálu ohlíží a proč nadále vznikají různá jeho pokračování. Nejen z hlediska ideálů, ale vlastně i z hlediska kontinuity je Původní seriál díky své relativní nekomplikovanosti ze všech nejryzejší. Takový román založený na původním Star Treku může díky tomuto a dalším faktorům posloužit jako osvěžení i třeba pro fanoušky, kteří si více oblíbili jiné seriály. Věřím, že i takoví z nás si tedy vyberou z nabídky knih, které čas od času představuji ve svých článcích. Dnes se jedná o knihu Zlé skutky vyjdou najevo.

Greg Cox: Foul Deeds Will Rise (Zlé skutky vyjdou najevo)

Vždyť skutky zlé a proradné zem neukryje – spatří světlo dne.

– Hamlet, kralevic dánský (jednání I., scéna 2.)

Pravidelní čtenáři nejnovějších románů podle Původního seriálu – případně mých článků o nich pojednávajících – neslyší o Gregu Coxovi zdaleka poprvé. Každý rok v posledních třech letech publikovalo nakladatelství Pocket Books jeden román z doby první pětileté mise Enterprise z jeho pera. Prstence času (The Rings of Time) po roce následovala Tíže světů (The Weight of Worlds) a k loňskému románu Není nad minulost (No Time Like Past) se ve stejném roce přidala dokonce ještě druhá Coxova kniha o hrdinných skutcích kapitána Kirka a jeho posádky. Atypicky byla situována do období klasických filmů, přesněji do mezidobí mezi pátým filmem Nejzazší hranice a šestou Neobjevenou zemí. Vycházím přitom z faktu, že na události pátého filmu román na několika místech odkazuje a Sulu dosud neopustil Enterprise-A, aby se přidal k posádce Excelsioru, viz Excelsior: Ukováno v ohni (Excelsior: Forged in Fire). Shakespearovými verši inspirovaný název knihy jsem si dovolil volně přeložit jako Zlé skutky vyjdou najevo a svá témata román nachází v hodnotě odpuštění a smíření – a to jak mezi dvěma civilizacemi, tak mezi dvěma jedinci.

Jak je pro Coxe obvyklé, příběh románu stojí na postupném odhalování mystéria. Záhady jeho předešlých románů často představovaly komplikované a mnohovrstevnaté rébusy, které udržovaly čtenáře v napětí. Zlé skutky si namísto toho vystačí se zdánlivě prostou vraždou. Čtenáře udržují bdělé díky principu, na kterém z povahy žánru závisí každá detektivka – čtenář usiluje anticipovat vývoj děje a předstihnout postavu vyšetřovatele v jejím postupu. Autor mu naoko vychází vstříc průběžným vypouštěním pečlivě volených indicií, ale vždy tak, aby nezbytné součásti pro rekonstrukci celkového obrazu stále scházely a autor/vyšetřovatel si udržel svůj „náskok“ po celou dobu až do překvapivého finále. Bylo by však trestuhodně zjednodušující popsat knihu jako obyčejný detektivní/kriminální příběh v hávu sci-fi. Jeho základní premisa upomene hned celou řadu seriálových epizod. Ještě než nastíním zápletku samotného románu, připomenu děj jedné z nich.

Během prvního roku své pětileté mise se původní Enterprise odklonila od plánované trasy, aby navštívila planetu jménem Q (bez souvislosti s kontinuem všemocných bytostí z Nové generace). Na tento prapodivně pojmenovaný svět Kirka pod falešnou záminkou vylákal jeho dávný přítel Thomas Leighton. Pravým důvodem bylo podělit se o podezření, že herec kočovného divadla známý jako Anton Karidian je ve skutečnosti Kodos přezdívaný Popravčí, bývalý správce pozemské kolonie na planetě Tarsus IV zodpovědný za vyvraždění poloviny jejích obyvatel. Přestože spálené ostatky nalezené záchrannými jednotkami na hladomorem stiženém Tarsu IV nikdy nebyly s jistotou identifikovány jako Kodosovy, Leightonova teorie se zprvu nezdála dostatečně opodstatněná. Kirkovy pochyby definitivně rozptýlila až Leightonova vražda.

James Kirk se v tom okamžiku stal jedním z posledních dvou zbývajících očitých svědků, kteří přežili masakr na Tarsu IV a mohou identifikovat Kodose. Jistě není náhodou, že zbylé přeživší potkal před časem stejný osud jako Leightona, a to vždy v době, kdy byla Karidianova divadelní společnost nablízku. Kirk se rozhodl odhalit Karidianovo tajemství. Využil nastalé situace a pozval jeho divadelní soubor na palubu Enterprise. Kirkovo pověstné svůdcovské umění mu dobře posloužilo při navázání vztahu s Karidianovou půvabnou dcerou Lenore, skrze niž se plánoval dostat blíž k jejímu vyhýbavému a samotářskému otci. Zneužití citů mladé dámy si však nemusel vyčítat dlouho. Záhy se totiž o slovo přihlásily daleko neodbytnější výčitky. Neznámý vrah se pokusil zabít poručíka Kevina Rileyho, člena posádky Enterprise a ne náhodou druhého svědka schopného usvědčit Kodose Popravčího. Nápad vzít na palubu lodi muže podezřelého z vyvraždění tisíců lidí se musel jevit ještě bláhovější v okamžiku, kdy se sám Kirk stačil na poslední chvíli zachránit před explozí, která měla o život připravit i jeho samého.

Pravda o Antonu Karidianovi nakonec opravdu spatřila světlo dne. Vskutku byl neblaze proslulým Kodosem. Břímě tisícovek lidských životů celých dvacet let těžce doléhalo na jeho svědomí. Životy přeživších svědků masakru však bral jiný vrah – Lenore Karidianová. Vědomí skutků, které její otec spáchal, si vybralo daň na jejím duševním zdraví. Ve snaze zabránit prozrazení otcovy skutečné identity se neštítila zavraždit sedm lidí a nechybělo mnoho, aby tentýž osud potkal i Jamese Kirka. Při druhém pokusu o zabití kapitána však svým phaserem nechtíc zasáhla Kodose. Zabití otce vlastní rukou ji připravilo i o poslední zbytky příčetnosti. Jejím dopadením skončilo poslední dějství nejkrvavější tragédie v historii putování lodi Enterprise. Alespoň to si kapitán Kirk a jeho kolegové mysleli…

V době Coxova nejnovějšího románu uběhlo od událostí epizody „Jeho Veličenstvo vrah“ (The Conscience of the King) zhruba dvacet let. Hrdinům přibyly nové vrásky i nové zkušenosti. Původní hvězdnou loď Enterprise, ztracenou nad planetou Genesis, nahradilo modernizované plavidlo s pořadovým písmenem „A“, toho času na misi v soustavě Savinia, obydlené dvěma znepřátelenými civilizacemi. Její poslání – zprostředkovat mírová jednání a předejít eskalaci války, kterou spolu obyvatelé planet Oyolo a Pavak donedávna vedli. V takové situaci se důstojníci z Enterprise ocitli již mnohokrát. Diplomatické mise tohoto druhu by se téměř daly považovat za rutinu a kapitán Kirk, přestože na obezřetnosti nepolevuje, se cítí sebejistě. Těší ho, že jednání mezi vyslanci nedostal za úkol vést on sám. Ujme se jich muž, kterého Kirk pamatuje ještě coby svého mladičkého podřízeného z doby před dvaceti lety, ambasador Kevin Riley.

Pavakiané představují technicky vyspělejší civilizaci z nehostinné planety, která po generace drancovala přírodní bohatství sousedního světa. Obyvatelé planety, Oyolu, se ale vzepřeli, pokusili se vypudit vetřelce ze své domoviny, a tak začala vlekoucí se a velmi nevyrovnaná válka mezi oběma národy. Klid zbraní trvá v době příletu Enterprise teprve krátce a boje mohou opět vypuknout každým okamžikem. Kapitán Kirk posílá na každý z obou světů jednu výsadkovou skupinu. Spock se Scottym mají za úkol dohlížet na odzbrojení a likvidaci zbraní hromadného ničení na Pavaku. Kirk a McCoy se mezitím vydávají na Oyolo doručit zdravotnické zásoby pro tamní humanitární pracovníky. Mezi dobrovolníky z různých koutů Federace přicestovala na planetu i skupina ochotnického divadla. Během návštěvy jejich inscenace Shakespearovy Bouře pozná Kirk v roli Prospera Lenore Karidianovou.

Setkání s ženou, která v dávné minulosti usilovala o jeho život, rozdmýchá v Kirkově duši „bouři“ emocí. Nakonec mezi nimi převáží zvědavost. Po setkání plném rozpaků na obou stranách se Kirk dozvídá, že Lenore podstoupila mnohaletou psychiatrickou kúru na Gileadu III a díky experimentálnímu léku jménem zetaproprion, který uzdravil i mysl kapitána Gartha (viz Axanar), byla shledána zcela duševně zdravou. Po svém propuštění přijala pseudonym Lyla Kassidy a pokračovala ve své herecké profesi. Plné vědomí všeho, co kdysi spáchala, a strach z prozrazení její vražedné minulosti, nemluvě o „dědičném hříchu“ po svém otci, jí však znemožňují pokojný život. Jako smířlivé gesto a snad i proto, že pociťuje ozvěnu dávných citů k ní, se Kirk rozhoduje pozvat Lenore na palubu své lodi. Diplomatická recepce probíhá až na drobné „verbální tření“ mezi zástupci Pavakianů a Oyolů v poklidu. Obavy doktora McCoye a zbytku Kirkových důstojníků z účasti Lenore Karidianové se ukazují jako neopodstatněné. Až dlouho poté, teprve když ztlumená světla na lodi signalizují noční režim, rozeznívá se bezpečnostní poplach. Veškeré naděje na předejití válce jsou zmařeny! Jeden z diplomatů byl ve své kajutě brutálně zavražděn a to způsobem, který až příliš připomíná „rukopis“ Lenore Karidianové…

Na okraj stránky 124 jsem si během čtení tužkou poznamenal svůj tip na pachatele vraždy. Před koncem románu se potvrdilo, že již ani ne ve třetině knihy jsem vraha skutečně uhodl. Stačily k tomu mé skromné zkušenosti se sledováním televizních adaptací klasik britské detektivní literatury. Je však nutno uvědomit si, že v detektivním narativu přeci nejde pouze o vypátrání vrahovy identity, jako i o zjištění správného motivu a hlavně přesného způsobu, kterým byl zločin proveden. Autor proložil vyprávění četnými odkazy na minulá dobrodružství Kirkovy posádky (a najít by se dalo i pár odkazů na ta budoucí), což jemně poukazuje na skutečnost, že řešení vychází stejně jako námět románu samotný z jedné z epizod Původního seriálu. Já osobně jsem jím byl překvapen, totiž řešením odhaleným před závěrečným klimaxem, a už proto bych si netroufl kazit čtenářům zážitek tím, že bych v tomto směru prozradil více. Zlé skutky rozhodně obsahují svůj díl tolik potřebných překvapení.

Je třeba zdůraznit, že forenzním vyšetřováním zločinu se kniha zabývá jen okrajově a pátrání po vrahovi představuje jen jednu ze dvou vzájemně propojených dějových linií. Druhá z nich, Kirkovo a Rileyho „diplomatické kobayashi maru“, zabírá stejně velký prostor a navíc dává příležitost pro těch několik nepostradatelných napínavých momentů, když jednání selžou a je třeba se pustit do akce. Na obou znepřátelených světech jednajících o míru se totiž nacházejí jedinci odhodlaní mírový proces zmařit. Nehledě na jakákoliv protivenství, kterým jsou hrdinové z posádky Enterprise nuceni čelit, není těžké domyslet, zda román skončí v duchu každé správné komedie dobře, nebo zda se mají jeho čtenáři připravit raději na tragické rozuzlení.

Jak už ale padlo, o překvapení nouze nebude. Nečekaná odhalení jsou Coxovou specializací, stejně jako vyprávění nenáročným stylem, což však garantuje vysokou přístupnost a bezproblémovou srozumitelnost. Rozhodně bych však jeho styl neoznačil jako „dietní“. Je dochucen mnoha pikantními slovními hříčkami, jak již zkušenost s jeho předchozími romány velí od Grega Coxe očekávat. Hlavně díky tomu celkové kvality knihy převažují do mírného nadprůměru (6/10).


Podrobnosti o knize:

Původní titul: Foul Deeds Will Rise
Autor románu: Greg Cox
Nakladatelství: Pocket Books
Rok vydání: 2014
Počet stran: 371
Vazba: brožovaná
Vydání: první
Jazyk: angličtina
ISBN: 978-1-4767-8326-0

kapitán flotily Eodeon
autor: Eodeon
vydáno: út 8. srpna 2017
přečteno: 629x
komentáře: 6

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG