Předpoklady (autorské) velikosti aneb Sumarizace vybraných poznámek z četby Orionových psů

pá 28. července 2017      autor: Eodeon      přečteno: 585x      délka: 11 min      komentáře: 2

Christopher L. Bennett: Orionovi psiTřetí Titan se mimořádně povedl. Patří mezi nejlepší startrekové knihy dosud přeložené do češtiny. Tolik k mému posouzení. Víc ke kvalitám knihy povědět nehodlám. Následující text totiž míním jen jako přetlumočení několika mých postřehů ohledně autorova přístupu k psaní, jeho rukopisu a repertoáru témat. Předesílám proto, že se nejedná o recenzi. Ačkoliv, jedno zdůvodnění oněch zkraje proklamovaných vysokých kvalit knihy mi právě mimoděk mezi řádky uniklo – Orionovi psi jsou dílem tak vysoce zdařilým, neboť jsou dílem svého autora.

Ty z vás, kteří Orionovi psi dosud nečetli, varuji před mírnými spoilery, a povzbuzuji k tomu, aby s četbou románu neotáleli. Stojí to za to.

Pavučina souvislostí

Pro největší umělce je typické, že v každém svém díle, jakkoliv se zdá celek tvorby rozmanitý, pojednávají (s jistými obměnami v podání) tatáž témata. Od spisovatele románů podle populárního televizního seriálu bych sotva mohl očekávat rysy, jimiž se obvykle vyznačuje tvorba velikánů, ale přesto, s každou další přečtenou knihou z pera Christophera L. Bennetta se mi jeví čím dál zřejmější, že tento či jemu podobný rys lze vystopovat i do autorovy startrekové bibliografie.

Souvislosti s ostatními součástmi transmediálního fikčního světa patří mezi aspekty děl, kterým při četbě a následném posouzení věnuji prioritní pozornost. Zajímá mě nejen jejich četnost, druh odkazovaných děl a praktický význam jednotlivých souvislostí pro narativ, ale v neposlední řadě také obecné strategie autorů při práci se souvislostmi. Není to ale jen můj rozmar. Poukazuji na fakt, že při tvůrčím zapojení do takto rozsáhlého fikčního univerza je zvládnutí vazeb se související tvorbou základní podmínkou práce. To z něj zároveň činí jedno ze základních kritérií při posouzení práce. Kvalita románu tím pádem značnou měrou závisí na tom, jak se jeho autor postaví k oné nemalé výzvě předkládané souhrnem všeho toho, čím přispěli jeho předchůdci.

Výzvě lze čelit celou řadou přístupů. Někteří usilují o přímou návaznost na to které vlákno v předivu navzájem protkaných narativů, mnozí jiní pokládají za úspěch, pokud se jim podaří včlenit do sítě svůj příspěvek, aniž by ji při tom svou „neohrabaností“ narušili. Méně „ambiciózní" literární tvorba, typicky například povídka či román s komornějším námětem, často před výzvou ustupuje, přebírá jen to nejnutnější pro potřebu ustavení vztahu se zájmovým fikčním světem a (zbytečným) odkazům se raději vyhýbá.  To však při určitém zadání není reálnou možností. Pro příklad uvádím v jiném článku relativně výmluvně představený román Martina a Mangelse Excelsior – Ukováno v ohni (Excelsior – Forged in Fire), pro který se práce s odkazy a elementy vypůjčenými z jiných děl stala – ke škodě i užitku – stěžejním aspektem. Bennettova tvorba se stejně jako román o Suluovi vyznačuje zpravidla velmi rozsáhlými pletivy souvislostí, v nichž bývají zapojeny narážky na film a seriálové epizody, ale i na daleko méně známá díla realizovaná v parametrech dalších médií. I přes zdůrazňovanou šíři souvislostí se však Bennettovi dosud nikdy nestalo – alespoň pokud je mi známo –, aby se vlivem budování sítě odkazů „hroutila“ narativní autonomie románu a vytrácela se tak v posledku jakákoliv jeho zaznamenatelná vlastní tvářnost.

Ba naopak, Bennett dovede vždy propojit souvislosti do vlastního nového celku nejen tedy v rovině narativní, ale rovněž a to především v dimenzi obsahové (přičemž je to sice žádoucí, nicméně není pravidlem, aby tyto dvě roviny byly v literárním či jakémkoliv jiném díle paralelní). V případě jeho románů nenabývá síť souvislostí amorfního tvaru symptomatického pro nahodilé odkazování na cokoliv, co se v dané fázi psaní právě ocitá v kontextu. Bennett vyniká schopností – a méně přesnými slovy jsem to popisoval v předchozích článcích o jeho tvorbě – sestavovat navzájem podobné prvky náhodně se vyskytující napříč zavedeným fikčním světem Star Treku do organizovaného celku a dodat jim tím činem nový, vyšší smysl. Vytváří nové rámce tam, kde po nich dosud nebylo památky, do nichž vsazuje existující elementy a svým zdánlivě malým příspěvkem vnáší řád a systém do (obyčejně nevyzpytatelného) procesu vývoje sdíleného expandovaného univerza.

Ex Machina se Bennett obrátil ke všem do té doby etablovaným událostem – ať už seriálovým či filmovým – kdy se James T. Kirk utkal s entitou vydávající se za božstvo a na tomto společném základě, de facto náhodnou konstelací zformovaném vzoru, vybudoval námět knihy, který následně velmi důmyslně a přesvědčivě rozvíjel. Později, v Pohřbeném věku, přispěl vysvětlením pro častý výskyt malevolentních entit nemateriální podstaty, jakých se v epizodách seriálu vyskytuje – opět jen shodou náhod – podezřele velké množství (nemluvě o jednom zavrhovaném filmu, který má takovou bytost za hlavního padoucha). Zároveň s tím velmi přehledně shrnul časovou přímku vývoje vyspělých civilizací v dávnověku fikčního světa Star Treku a odhalil příčinu jednoho z případů masového vymírání druhů.

Orionovi psi vznikli v době mezi výše zmíněnými romány. Bennett je napsal po Ex Machina a před Pohřbeným věkem a z principu komponování souvislostí do uspořádaného, symetrického rámce zde učinil hlavní téma. (Nebude náhoda, že další z jeho románů podle Star Treku, přesněji čtvrtý příspěvek do série TNG relaunch, nese titul Greater Than The Sum neboli Větší než součet.) Nejvíce patrnou souvislostí Orionových psů – a napoví vlastně už obálka knihy – je spojitost s pilotem Nové generace, dvojdílem „Střetnutí na Farpointu“ (Encounter at Farpoint). Souvislost je inovativně rozvíjena dalece za meze skrovných faktů známých z epizody a postupně se k ní přidávají další (př. krystalická bytost a kosmozoa ze seriálu Voyager) a na stránkách knihy mezi nimi vzniká zcela nový kontext, navíc bez potíží uplatnitelný i zpětně na díla, v níž mají odkazované elementy svůj původ.

A zatímco kapitán Riker a posádka Titanu usilují porozumět epickému ekosystému kosmozoí, kniha důsledkem objevů a přičinění svých hrdinů ustavuje do té doby absentující pravidla pro život kosmických tvorů, kteří se do té doby vyskytovali v epizodách seriálu sice relativně hojně, avšak bez jakéhokoliv objasnění ať už jejich původu či místa a role ve fikčním světě. Objevitelský úkol kapitána Rikera shromáždit nová data a vyznat se v tomto dosud pramálo probádaném světě kosmozoí, zmapovat jej, přinést o něm svědectví a k tomu ještě aktivně napomoci vnést soulad do onoho napjatého a z často citované rovnováhy citelně vychýleného ekosystému vlastně existuje paralelně k témuž úkolu autorovu.

Posádka USS Titan

Nekonečné možnosti

Dalším, s touto úvahou okrajově souvisejícím úkolem autora startrekového románu může být přispění k rozmanitosti, kterou dohromady vytvářejí roztodivné mimozemské kultury fikčního světa. Každé sci-fi věnující se problematice kontaktů s mimozemskými civilizacemi bude nepochybně těžit umělecký triumf z toho, pokud se jeho autorovi podaří uspět při nesnadném úkolu vytvořit originálně se jevící mimozemskou kulturu, ale v případě Star Treku jde vzhledem k jeho leitmotivické ideji „nekonečné rozmanitosti v nekonečných kombinacích“ o snažení přímo klíčové. Od Star Treku se více než od jiných žánrových frančíz čeká, že bude své diváky udivovat cizostí a jinakostí reprezentantů „nového života a nových civilizací“ a svým hrdinům nijak neusnadní jejich snahy naučit se s touto odlišností navazovat vztahy a spolupracovat na společných cílech. V praxi se to však autorům (z části kvůli zřejmým omezením, v případě seriálu například rozpočtovým) daří málokdy.

Pro Christophera L. Bennetta ale vymýšlení unikátních mimozemských civilizací zjevně nikdy nepředstavovalo potíž. Již dříve jsem ho chválil za Vostigye z Míst Exilu (Places of Exile), dále za Shessrany z Ex Machina a Manralothy, Mabrae a Carneliany z Pohřbeného věku. Vše se to ovšem zdá zanedbatelné při srovnání v měřítku s mnohostí jedinečných kultur představených ve třetím Titanu. Potenciál pro to poskytl jednak námět a jednak mu přispěly také okolnosti samotné série, vystavěné na principu spolupráce druhově dosud nejrozmanitější posádky na stejné lodi. Martin a Mangels tento aspekt v prvních dvou knihách série bohatě zužitkovali, svedli dohromady příslušníky druhů, které by do té doby málokdo očekával v rolích kolegů na lodi Hvězdné flotily, například ferengskou geoložku Bralik a cardassianského důstojníka Zurina Dakala, zužitkovali řadu méně známých a méně frekventovaných kanonických druhů (Arkenity, Efrosiany, Kobliady, Tiburony, Caitiany, Grazerity či rigelijské Chelony), z nichž obzvláště potěšující byl výskyt druhu Skorr původem z Animovaného seriálu, a nadto vytvořili nemalé množství nových druhů, z nichž se největší pozornosti těší nejspíše druh Pahkwa-thanhů zastoupený doktorem Ree (vyobrazen na obálce Psů), a také Syrathové (lodní astrofyzik dr. Cethente), Selkie (kormidelnice Aili Lavena), Pak’shreeové (specialistka přes počítače K’cha‘!‘op přezdívaná „Chaka“), S’ti’achiové (poradce Huilan), Choblikové (praporčík Torvig) a Irriolové (exobioložka Orilly Malar).

Posádka refitované Enterprise, o níž Bennett obsáhle referoval v Ex Machina, byla v tomto směru předchůdcem Titanu, pionýrem snah o sestavení druhově nejrozmanitější posádky Hvězdné flotily. Ostatně, Bennettovo zaujetí v tomto směru bylo důvodem, proč byly právě jemu svěřeny pokračující osudy Titanu. V Orionových psech věnoval prostor zejména posledním čtyřem výše jmenovaným členům posádky lodi. Nejenže podrobně rozkryl zvláštnosti jejich kultury, ale i nesnáze spojené se soužitím zásadně odlišných bytostí, což řadím mezi nejhodnotnější klady knihy. Bennett zjevně podporuje ideál multikulturalismu – vzájemné obohacování kultur, které bývá v poslední době často hrubě dezinterpretováno jako násilné ohýbání jedné kultury po vzoru druhé – a to při plném vědomí obtíží s tím přirozeně spojených. Pro ilustraci oněch nesnází se fantastické sci-fi prostředí Star Treku perfektně hodí a autor navíc disponuje vyvinutou schopností přiblížit čtenáři zvláštnosti a podivuhodnosti mentalit velmi odlišných mimozemských kultur a v jejich popisech zůstává za všech okolností konzistentní, aniž by tedy upadal do „pohodlné pasti“ neustále se vtírajícího antropomorfismu.

V tomto směru nejspíše nejvíce upoutají vesmírné medúzy, ale já bych přeci jen raději pohovořil o lovcích – Pa’haquelech, resp. o strategii, se kterou autor jejich druh přibližuje čtenáři. Zprvu jsou totiž líčeni tak, aby nevzbuzovali sympatie. Nejen tedy proto, že masakrují jiný inteligentní živočišný druh, ale dílem také z těch důvodů, že se při svém počínání zdají být hnáni náboženským fanatismem a že se jejich kultura nevyznačuje genderovou spravedlností, jelikož mají přísně rozdělené, předem určené role pro muže a ženy. Aby se konflikt přestal jevit stereotypně černobílý, teprve později vychází najevo, že obrázek, který si hrdinové románu a spolu s nimi i čtenáři vytvořili na začátku, je zkreslený a vystihuje jen menší část toho, čím Pa’haquelové jsou. Při zjištění, že jejich tradice má sice náboženský rozměr, ale to je jen kulturní „nános“ a prvořadé opodstatnění je praktické, ba přímo existenční, je čtenář nucen přehodnotit svůj prvotní úsudek a díky tomu je zároveň konfrontován s vlastními předsudky a se sklony odsuzovat příliš snadno a příliš kvapně. Prostou praktickou nutností života v neustávající válce je částečně obhájena i dělba společenských rolí pro jednotlivé gendery pa’haquelské společnosti.

Bennett Pa’haquely líčí jako méně sympatické mimo jiné proto, že jsou zatvrzelými tradicionalisty, nepřizpůsobivými vůči změnám, i kdyby na změně záviselo jejich přežití (i když i to se později ukáže být nepřesné). Přitom ale klade důraz na to, že v posledku záleží především na jedinci, jelikož jednotliví Pa’haquelové zastávají vlastní, často velmi osobitá stanoviska odvíjející se od individuální zkušenosti a povahy. Jeden myslí na dobro své i celého společenství, druhý jedná čistě sobecky atp. Morální posouzení proto také může být spravedlivě uplatňováno vždy jen na jedince, nikoliv paušálně na celou jeho kulturu. Bennett nejenže tedy obohacuje celek univerza Star Treku o nový život a nové civilizace a tím plní jeho ústřední misi, ale činí tak způsobem, který čtenářům poskytuje podněty k sebereflexi. Tím naplňuje další poslání Star Treku odpradávna vlastní – být člověku zrcadlem.

Hluboká touha po božstvu

Spíše dílčím tématem, které Bennett do Orionových psů přenesl ze svého předchozího románu, je role víry a náboženství ve společnosti i životě jednotlivce. Kniha Ex Machina téma rozebrala hned z celé řady perspektiv, ukázala hrozbu zneužití náboženství k omluvě terorismu, ale v posledku i jeho nenahraditelnou roli při formování základů civilizace a jejího smyslu pro etiku. Zdálo by se, že po takto zevrubném pojednání nebude třeba se k tématu vracet. V Orionových psech se však znovu otevírá, částečně na podkladu výše popsané kultury Pa’haquelů, ale ještě spíše skrze postavu hlavního vědeckého důstojníka lodi jménem Jaza Najem. Jeho postava vědce i uctívače Proroků pomáhá napadat rozšířený mýtus o neslučitelnosti vědy a víry, racionalismu a náboženského vyznání. I v Orionových psech se přesto přese všechno objevuje náznak potvrzující i vyznění předchozí Ex Machina, a sice přesvědčení, že náboženství je plně vysvětlitelné antropologicky. Bennett je sice zjevným odpůrcem extremismu a fanatizovaného fundamentalismu, ale nikoliv náboženství jako takového, a to nejspíše právě proto, že na něm z antropologického hlediska vnímá i značný užitek, bohatě vyvažující případnou hrozbu zneužití.

Bennett rozhodně není moralistou. Je myslitelem zkoumajícím etické otázky do nezvykle velké míry detailnosti, což z něj ovšem příhodně činí ideálního startrekového autora. Zároveň se v každé jeho knize silně manifestuje přesvědčení o ideálech inkluzivity a o síle plynoucí ze vzájemné spolupráce odlišných kultur. I to jej Star Treku ideově přibližuje. A samozřejmě, z jeho knih je cítit láska k samotnému Star Treku a to je vůbec to nejdůležitější.

kapitán flotily Eodeon
autor: Eodeon
vydáno: pá 28. července 2017
přečteno: 585x
komentáře: 2

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG