Romány podle klasického Star Treku IX: Ve jménu cti

po 24. dubna 2017      autor: Eodeon      přečteno: 880x      délka: 22 min      komentáře: 0

obálka knihy In the Name of HonorGene Roddenberry stvořil Star Trek a za to si zaslouží úctu a nesmírný vděk. Obojího se mu však od některých fanoušků občas dostává až nadmíru. Vděk přechází ve zbožňování a úcta v uctívání. Jeho jméno také často bývá používáno jako záminka k napadání jeho pokračovatelů. Každá nová mutace Star Treku musí čelit obviněním z odchýlení se od „Roddenberryho vize“. Ať už jsou obvinění v tom či onom případě oprávněná, nebo ne, ať už má žalující strana upřímný zájem na ochraně původní vize Star Treku, nebo jde jen o pouhou záminku k podlým útokům, to je třeba posuzovat zvlášť pro každý případ. Já bych spíše radil položit si v prvním kroku otázku, zda je odchylka od Roddenberryho vize vždy automaticky špatná věc, nebo zda vůbec obecně jde o něco negativního.

Nebýt mimo jiné této vize, ve své době naprosto mimořádné, Star Trek by se tak dalekosáhlého úspěchu sotva kdy dočkal. Ale o čem je vlastně konkrétně řeč? Roddenberry jistě nebyl svědkem žádného posvátného zjevení. Když se hovoří o tvůrčí vizi mimo kontext múzické inspirace, popisuje se tím kromobyčejně konkrétní představa, kterou tvůrce usiluje ztvárnit. Gene Roddenberry se podle všeho takovouto vizí opravdu vyznačoval. Měl naprosto jasnou a velice detailní představu o tom, jak má vypadat budoucnost lidstva, a nejen o tom, jak budoucnost vypadat „má“, ale jak jednou vypadat vskutku bude. Opravdu tomu věřil. Snad i díky tomuto silnému přesvědčení se mu podařilo svou představu i přese všechny překážky a závažné tvůrčí spory prosadit při tvorbě našeho oblíbeného televizního seriálu. Jiná, dystopická sci-fi usilovala o změnu k lepšímu předložením „odstrašujícího příkladu“ hrůzné budoucnosti, k níž (možná) vývoj pozemské civilizace pomalu spěje. Roddenberry byl vizionář v tom, že divákům představil naopak pozitivní příklad, příklad hodný následování. Stvořil obraz budoucnosti, v jakou podvědomě doufáme, budoucnosti, o níž bychom měli společně usilovat. Stvořil obraz utopie a uspěl.

Častokrát, když se mluví o deviaci od Roddenberrym naznačeného směru, jde o snahu upozornit na relativizaci či přímo popření této pro Star Trek v jeho počátcích typické utopické dimenze. Star Trek prý už není tím, co býval, je-li „temný“. Přichází o část své podstaty, ubývá-li v něm optimismu a idealismu. Celovečerní film se slovem „temnota“ přímo v titulu se stal největším kacířstvím v očích „bojovníků za čistotu Star Treku“. Ale vizi, o níž hovořím a o níž se i dříve už tolik namluvilo, přeci z principu nelze redukovat jen na utopický rozměr oné představy. A tento utopický rozměr nelze vystihnout jen jako všeobecný blahobyt a prostor k neomezenému rozvoji. Roddenberry měl totiž přesnou představu i o tom, proč vlastně a jak vlastně by mělo lidstvo blahobytu dosáhnout a i tyto konkrétní aspekty své vize přetlumočil do epizod televizního seriálu. Pomůže položit si otázku, jak moc se musí změnit člověk. Jak moc se liší člověk současnosti od člověka Star Treku?

Lidé Star Treku se téměř všichni zdají být prostí jakýchkoliv charakterových vad. Všímáme si u nich jen těch nejlepších vlastností. Jsou rozvážní, stateční a cílevědomí. Dovedou se vcítit a spolupracovat na společném cíli, projevují zvídavost a zájem o poznání a vlastní vývoj. Jednají nesobecky a altruisticky. Stručněji řečeno – jsou dokonalí. Základ je tedy v člověku. Kterýkoliv jedinec může usilovat překonat své slabiny, povznést se nad nejnižší pudy lidské přirozenosti, pěstovat v sobě jen ty nejlepší vlastnosti a v posledku změnou sama sebe napomoci změnit k lepšímu i své okolí. Pokud se to většině z nás podaří, budeme moci vybudovat stejně vznešenou civilizaci, jakou nám představil seriál Star Trek. Roddenberryho utopie se stane skutečností.

Může se však stát, že vize, jíž Star Trek vděčí za prvotní úspěch, přeroste v překážku při snaze úspěch udržet. Už tak se zdá – vzhledem k přísnému lpění na Roddenberryho poněkud rigidních představách – neuvěřitelné, že Původní seriál neupadl během svých tří sezón do stereotypu a svým divákům nezevšedněl. Možná je to i tím, že tři sezóny není právě mnoho. Považme však, o kolik Star Trek obohatily změny, které nastaly spolu s odklonem od Roddenberryho přísného vedení. Užívali bychom si tak moc nejlepší momenty pozdějších seriálů, kdyby nás skromnější epizody zaměřené na vývoj jednotlivých postav nepřiměly oblíbit si seriálové hrdiny? Užívali bychom si fantazijní vstupy do fikčního univerza Star Treku, kdyby na sebe události jednotlivých epizod nenavazovaly tak těsně jako v pozdějších seriálech a neutužily tak pomyslnou hmotu, jíž je svět Star Treku tvořen? A co teprve Roddenberryho pravidlo, přísně zakazující jakékoliv konflikty mezi hrdiny? Byl by Star Trek i nadále, po více než půl století, stále tak atraktivní, kdyby jeho hrdiny tvořila skupina vzorových, morálně dokonalých jedinců? Věřím, že například kapitána Kirka si oblíbily miliony fanoušků už za časů premiérového vysílání Původního seriálu a jeho repríz, neboť stejně jako když fikční svět představoval žádoucí utopii, tak i udatný kapitán lodi Enterprise představoval žádoucí vzor – zbožštěného bájného hrdinu jako z legend a pověstí. Já si ho však oblíbil o to více, když se v pozdějších filmech a také v literatuře zjistilo, že i hrdinný kapitán má své chyby a slabiny a díky nim se více podobá člověku a méně mytickému polobohu.

Nebýt odklonu od Roddenberryho původní vize, k rozvoji postav a fikčního světa těmito směry by nebylo bývalo došlo. Troufám si říct, že dnes už máme coby fanoušci od všech šesti existujících seriálů dostatečný odstup, abychom mohli usoudit, že tyto změny byly v posledku dobré. Tu se zas ale vkrádá otázka, zda změny nepřicházely příliš pomalu, zda se hranice lidského (sebe)poznání, na které se Roddenberry často odvolával souslovím „human condition“, neposouvaly příliš pozvolným tempem. Změna možná přišla pozdě. Snad právě to vysvětluje postupný opad zájmu, který zastihl výpravu kapitána Archera v půli jeho pouti a vynutil si její předčasné ukončení. Fanoušci, kteří Star Treku zůstávali i nadále věrni, si s příčinami jeho klesající popularity mnohdy lámali hlavu. Ale odpovědi jsou možná docela prozaické. Možná nese hlavní tíhu viny prosté lpění na tradici, na nedotknutelné původní vizi, namísto odvahy k vývoji, o kterém přeci Star Trek odjakživa pojednává a ke kterému vybízí.

Pro přetrvávající úspěch Star Treku je nezbytné, aby tvůrci dokázali správně vybalancovat ohled na dřívější Star Treky tak, aby v jejich díle fanoušci stále rozeznávali to, co si se Star Trekem spojují, s potřebou inovací, vývoje a posunu. Přitom ale v (ne)poměru mezi tradicí a inovací se snad v každém novém Star Treku s výjimkou svébytné Stanice Deep Space 9 upřednostňovala tradice s jejím neustálým variováním stejného, velmi limitovaného repertoáru šablon. Většinu epizod Star Treku lze přeci zjednodušeně popsat jako variaci na model opozice nějakého „externího“ a „interního“ vyprávění, ve smyslu, že snahy o řešení jakési malé mimozemské krize se doplňují s řešením osobního problému některého člena posádky, což se v závěru epizody zpravidla obojí protne a společně vyřeší, aniž by mělo vyústění výraznější vývojový dopad na vnitřní podobu univerza Star Treku. S trochou nadsázky řečeno, většina Star Treku není nic než loď na průzkumné výpravě, kdy co chvíli narazí na „planetu týdne“, seznámí se s „emzáky týdne“, vyřeší „krizi týdne“ a letí zas o planetu dál. Je to skvělý a skvěle fungující model, ale i ten nejlepší se časem vyčerpá.

Přitom divákům se Star Trek od počátků zamlouvá mimo jiné proto, že v sobě jeho námět ukrývá téměř neomezený potenciál dalšího vývoje. Ve Star Treku je, nebo by přinejmenším ideálně mělo být možné téměř cokoliv. A přesto mají mnozí – a nejen fanoušci, ale bohužel nezřídka i tvůrci – potřebu sestavovat dlouhé seznamy kritérií, která všechna do posledního musí seriál či film splňovat, má-li být hoden titulu „Star Trek“. Ale nestává se tím Star Trek naopak méně Star Trekem, když mu je znemožňováno se vyvíjet a proměňovat spolu s dobou? Nezabíjí se tím jeho dříve bezmála neomezený potenciál? A k čemu vlastně to? Kdo dovede obhájit, proč by měly epizody vypadat jedna jako druhá? Chápu ty, kteří mají strach, že jakmile se Star Trek odchýlí od Roddenberryho magické formule, vytratí se i kouzlo a spolu s ním i podpora diváků. To je samozřejmě možné, ale bez riskování spojeného se změnami se jak kouzlo, tak podpora diváků vytratí stejně… postupem času. Pokud už se tak nestalo. To se ukáže až spolu s uvedením seriálu Star Trek: Discovery, o jehož směřování s ohledem na tradici a/nebo inovaci se hojně spekuluje.

Od narážky na nejnovější přispění do světa Star Treku se ale nyní vracím zpět do dob, kdy se Star Trek začal prvně ideové kontrole svého duchovního tvůrce vzpírat. Na mysli mám období vzniku celovečerních filmů s posádkou Původního seriálu, to je ona první fáze „emancipace“ Star Treku. Vyjma producentského podílu na prvním a pátém filmu totiž Roddenberry filmařům přispěl nanejvýše jako konzultant, jehož rady byly navíc mnohdy opomíjeny, a na filmech je to znát.  Zejména na posledním z filmů s původní posádkou – Neobjevené zemi. Roddenberry byl prý doslova zhnusen scénářem, v němž se změny iniciované spolu se vstupem Nicholase Meyera do světa Star Treku ještě více zostřovaly. Vadil mu zejména mnohem výraznější militarismus a bigotní postoje členů posádky, v nichž už dávno nepoznával „své“ ideální seriálové hrdiny. Roddenberry zemřel pouhé dva dny po marné hádce s Nicholasem Meyerem, možná přesvědčen, že Star Trek, tak jak ho stvořil, umírá s ním. Vždy jsem to vnímal jako velmi tragickou souhru okolností a cítím to tak stále. Na jednu stranu se tak stalo, na stranu druhou žil Star Trek v celé řadě jiných, ale přeci i do značné míry podobných formách i nadále a prospíval a důraz na Roddenberryho původní intence se zejména v seriálech i nadále silně projevoval, ať už tedy naštěstí či naneštěstí. I Neobjevená země měla úspěch a dodnes se na ni vzpomíná povětšinou jako na vynikající sci-fi thriller a důstojné rozloučení s původní posádkou. Fanouškům z filmu neutkvěl ani tak xenofobní postoj hrdinů vůči svým odvěkým soupeřům, jako spíše velmi optimistická vidina smíření – idea, že každý, i sebevyhrocenější konflikt lze vyřešit mírovou cestou. Možná je to ode mě naivní představa, ale občas si kladu otázku, zda by se Roddenberrymu film přeci jen nelíbil, kdyby dostal šanci ho po dokončení vidět…?

To se nikdy nedozvíme a ani na tom vlastně nezáleží. Star Trek žije dál. Musí žít dál. I bez přísného dohledu svého stvořitele. Díky okolnostem svého vzniku bude ale Neobjevená země vždy znamenat v dějinách Star Treku jistý přelom. Snad i proto se k filmu na rozdíl od jiných váže tolik literární fikce. Chválen bývá například román Dennyho Martina Flynna Fearful Summons (velmi volně přeloženo Obávaná výzva). Já osobně mohu svým doporučením zaštítit další z řady velmi volných sequelů – Cast No Shadow (Beze stínu) od Jamese Swallowa. Za volný prequel k Neobjevené zemi, nebo spíše jen román, který příběh Neobjevené země časově předchází, lze označit román, o němž pojednává následující článek.

Dayton Ward: In the Name of Honor (Ve jménu cti)

Považujete snad Říši za pouhý vojenský stát, který netouží po ničem než po válce a dobývání? Armáda se sice v naší společnosti těší většímu významu než Hvězdná flotila ve Federaci, ale nepředstavuje vše, čím jsme, Kirku. Jsme kultura stejně bohatá a rozmanitá, jako je ta vaše. Máme umění a hudbu, smějeme se a milujeme, žijeme, stárneme a umíráme. Ti, kdo přijímají Kahlessovo učení, obohacují Říši a připomínají nám, abychom ctili vše, čím jsme a vše, co máme.

Do you consider the Empire to be no more than a military state, desiring nothing but war and conquest? Our military may hold a higher point of distinction in our society than Starfleet does within the Federation, but it is not all that we are, Kirk. We have a culture as rich and diverse as yours. We have art and music, we laugh and we love, we live, grow old, and die. Those who embrace Kahless‘ teachings bring an enrichment to the Empire and remind us to honor all that we are and all that we have.

Koloth, s. 203

I nejdelší románová řada podle Star Treku musela jednou dospět ke svému konci. Číslovanou řadu románů podle Původního seriálu definitivně uzavřela kniha Daytona Warda Ve jménu cti (In the Name of Honor) s neuvěřitelným číslem 97. Vznik autorova vůbec prvního románu umožnila jeho úspěšná účast v soutěži Strange New Worlds, kterým nakladatelství Pocket Books volně navázalo na úspěch podobného projektu Star Trek: New Voyages svého licenčního předchůdce, nakladatelství Bantam Books. Do antologií Strange New Worlds, kterých mezi léty 1998 a 2007 vyšlo úctyhodných deset čísel, mohli svými povídkami přispívat samotní fanoušci. Nejlepší příspěvky pak byly otištěny. Daytonu Wardovi se podařilo udat svůj literární příspěvek hned ve třech z těchto sbírek. V povídce „Přemítání“ (Reflections) ze Strange New Worlds I Ward zachytil poslední úvahy Jamese T. Kirka před jeho smrtí na Veridianu III, když mu Organiané „před očima přehráli jeho život“ a ukázali mu velikost jeho přínosu ostatním. V příběhu pro následující sbírku Ward rozvinul děj dvojepizody „Konec budoucnosti“ (Future’s End) ze seriálu Voyager. Povídkou „Téměř… ale ne tak docela“ (Almost… But Not Quite) si stejně jako svým přispěním do třetí antologie, povídkou „Vetřelci přicházejí!“ (The Aliens Are Coming), položil základy pro budoucí román Ze stínu dějin (From History’s Shadow) a jeho volné pokračování. Tyto knihy však byly v době vydání sbírek Strange New Worlds vzdálené ještě více než deset let v budoucnosti. V pořadí byl místo toho první román, opravdová zkouška ohněm na „trnité“ cestě od autora fan fiction k profesionálnímu spisovateli. Jak si Dayton Ward s touto zkouškou poradil?

Úvod do děje

Převažující díl příběhu autor vsadil do roku 2287 (od hvězdného data 8461,7), záhy po událostech pátého filmu Nejzazší hranice. Předchází mu však „předehra“ z doby o osm let dříve (hvězdné datum 7952,4 a rok 2279 podle gregoriánského kalendáře). V tomto čase cestuje hvězdná loď Federace USS Gagarin do oblasti poblíž hranic Spojené federace planet a Klingonské říše. Po vstupu na orbitu planety Nuvidula IV začíná s pátráním po ložiscích vzácného dilithia. V ten moment se však zpoza maskování vynořuje klingonský křižník třídy K’t’inga a pálí torpédy. Drobná výzkumná loď Federace třídy Oberth čelí ohromující přesile a po krátké přestřelce je přemožena. Klingoni se transportují na palubu Gagarina s úmyslem zmocnit se lodi i její posádky. Díky důvtipu andorijské kapitánky ale včas dojde k aktivaci autodestrukční sekvence a Gagarin je zničen. Ne však dříve, než se Klingoni stačí evakuovat zpět na svou loď a vzít s sebou i spoustu zajatců.

Třetí kapitola románu posouvá děj o osm let do budoucnosti na palubu Enterprise-A, která v tu chvíli převáží delegáty na Hvězdnou základnu 49. Zde mají proběhnout diplomatická jednání o míru s Klingony, která si ze své strany vyžádali překvapivě sami Klingoni. Z Velení Hvězdné flotily přichází kapitánu Kirkovi naopak zcela nepřekvapivé varování, že by se dle dostupných informací mohl někdo pokusit jednání sabotovat. I nehledě na varování se Kirk na celou věc dívá skepticky a podezíravě. Na Základně 49 se setkává s jedním ze svých starých protivníků a podivuje se nad tím, jak výrazně se proměnila podoba komandéra Kolotha od dob jejich střetu při incidentu s otráveným kvadrožitovcem z epizody Původního seriálu „Trable s tribbly“ (The Trouble With Tribbles) a jeho dohry v epizodě Animovaného seriálu „Další trable s tribbly“ (More Tribbles, More Troubles). V Kolothovi však Kirk proti všem očekáváním nachází spíše spojence. Dozvídá se od něj o tajemství, které se určití členové klingonské Vysoké rady snaží za každou cenu ututlat.

Říše Klingonů prošla během uplynulých let velkou kulturní a společenskou proměnou, která spočívá v opětovném přijetí po dlouhou dobu opomíjeného Kahlessova učení a tradic s ním spojených. Sami Klingoni v této souvislosti hovoří o tzv. „osvícení“. Komandér Koloth rovněž přijal Kahlessovo učení za své a s ním i hodnotu cti, která mu dříve byla neznámá. Podle novely Scotta Pearsona Čest v noci (Honor in the Night) ze sbírky Roztříštěné světlo (Shattered Light) a podle druhého dílu „Pod kůží“ (Beneath the Skin) z komiksové série Krev není voda (Klingons – Blood Will Tell) Koloth nic netušil o plánu otrávit zásobu potravin pro kolonii Federace na Shermanově planetě z výše jmenované epizody klasického Star Treku. Jako čestný Klingon by se tak hanebného plánu přeci vědomě nemohl účastnit. Podle verze Daytona Warda ale Koloth o celé tajné operaci dobře věděl. Pravým Klingonem na těle i na duchu, jak ho fanoušci poznali v epizodě Deep Space 9 „Krvavá přísaha“ (Blood Oath), se Koloth stal až posléze v průběhu let a součástí jeho „konverze“ mohly být i zážitky z výpravy, na kterou se podle románu Ve jménu cti vydal s kapitánem Kirkem.

Koloth, který jedná na základě pokynů radního Gorkona, prozradí Kirkovi, že v klingonském vězení se i po mnoha letech od zajetí nacházejí občané Federace. Mimo jiné přeživší útoku na pohřešovaného Gagarina a mezi nimi nejspíše i první důstojník lodi – Stephen Garrovick, kterého znají fanoušci z epizody Původního seriálu „Posedlost“ (Obsession). Přestože ji svou chybou nezavinil, James Kirk si nikdy nepřestal vyčítat tragédii, při níž zahynula polovina posádky lodi USS Farragut včetně jejího kapitána, Garrovickova otce. James Kirk kvůli tomu vždy cítil za mladíkův osud díl zodpovědnosti. Když se dozví, že Garrovick a další členové posádky Gagarina by mohli být stále naživu, přirozeně se je pokusí zachránit. Jednat však musí rychle. Budou-li totiž mírová jednání úspěšná, zainteresované kruhy v klingonské vládě by se s velkou měrou pravděpodobnosti mohly pokusit o likvidaci přeživších z Gagarina, aby tak před novými spojenci utajily svůj dávný nečestný skutek. Na palubě Kolothova dravce se tak Kirk společně se Suluem vypraví daleko za hranice s říší Klingonů. O svém plánu nedá vědět ani přímým nadřízeným. V sázce je totiž příliš mnoho. Nejen život jeho a vězňů, o jejichž záchranu usiluje, ale i životy miliard potenciálních obětí války, kterou by Kirkovo dopadení na nepřátelském území mohlo zažehnout…

Otázka dis/kontinuity

Už ze stručného úvodu do děje knihy je znát, že se zde čtenářům dostává dalšího přírůstku do relativně početné řady románů o Klingonech, respektive románů prohlubujících a rozšiřujících už tak rozsáhlé bohatství vědomostí o kultuře, společnosti a historii tohoto fiktivního druhu ze světa Star Treku. Nejde tedy jen o záminku k dalšímu prolévání purpurové krve, jako spíše o snahu doplnit scházející pojítko ve vývoji Klingonů od proradných úhlavních nepřátel Federace v Původním seriálu k jejím hrdým a čestným spojencům z Nové generace a pozdějších seriálů. Při plnění popsaného zadání dosáhl autor opatrného úspěchu. V klingonských postavách z knihy Ve jménu cti lze poznávat jak čestné a oddané válečníky z Nové generace, tak nečestné gaunery z klasického Star Treku. Obě podoby se spolu volně mísí, jak se dá očekávat od situace v tomto bodě vývoje fikčního světa. Román vznikl několik let před epizodami seriálu Enterprise „Onemocnění“ (Affliction) a „Postižení“ (Divergence), které poskytly uspokojivé vysvětlení rozdílů ve vzezření i mentalitě Klingonů napříč seriály a od kterých se odrazili autoři pozdějších románů, jako například Andy Mangels a Michael A. Martin v Excelsior: Ukováno v ohni (Excelsior: Forged in Fire) či Keith R.A. DeCandido v povídce „Nešťastníci“ (The Unhappy Ones) ze sbírky Sedm smrtelných hříchů (Seven Deadly Sins). Mezi zmíněnými epizodami Enterprise a knihou přesto nevzniká hrubá diskontinuita.

Tajemství Wardova úspěchu spočívá v přístupu. Autor se k této problematice velmi prozíravě rozhodl poskytnout pouze několik indicií, namísto úplného, výmluvného vysvětlení. Poskytl částečný obraz a zbytek jeho plochy ponechal na doplnění ostatním autorům, čili jak se ukázalo později – tvůrcům seriálu Enterprise. Dayton Ward v tomto případě zúžil chápání celé problematiky na optiku postavy Jamese Kirka, který nejprve (mylně) předpokládá, že Hem‘Quch a QuchHa‘ (tyto výrazy však samozřejmě nepoužívá) jsou dva různé druhy vzešlé ze stejného rodu nebo nějaké vyšší taxonomické kategorie a společně koexistují v rámci Klingonské říše podobně, jako různé druhy společně tvoří Spojenou federaci planet. Kirka až posléze vyvádí z omylu Koloth, nicméně ten je v některých otázkách skoupý na slovo. O vzhledu Klingonů včetně vlastních nových čelních hřebenů se hovořit zdráhá. Stejně jako pro Worfa v epizodě Deep Space 9 „Další trable s tribbly“ (Trials and Tribble-ations) je i pro ostatní Klingony toto téma tabu.

Koloth se nicméně zmíní o výše naznačených sociálních proměnách v Říši, z nichž plyne, že Klingoni vyznávali v období Původního seriálu odlišné hodnoty proto, neboť předtím došlo z nějakého důvodu k potlačení tradiční kultury a učení spojovaných s postavou Kahlesse Nezapomenutelného. Příčiny těchto změn román nespecifikuje, a právě proto se nedostává do vážného sporu se seriálem Enterprise. Návaznost přesto není zcela hladká. Problematická je především ta skutečnost, že James Kirk jakožto kapitán Hvězdné flotily a dříve dokonce admirál pochopitelně nemá povědomí o událostech, které pokrývá čtvrtá sezóna seriálu Enterprise. Pokud však opomenu tuto drobnost, nezbývá mi než uznat, že Ve jménu cti i přes své relativní stáří zůstává dílem vývojově nepřekonaným, respektive převážně kompatibilním s chronologií Star Treku a tudíž dodnes přístupným novým čtenářům.

Most do (n/N)eobjevené země

V ději knihy jsou patrné četné podobnosti s příběhem filmu Neobjevená země. Nemám na mysli pouze předběžná jednání o míru s Klingony, ke kterým docházelo i podle románů Excelsior: Ukováno v ohni a Nevyslovená pravda (Unspoken Truth). Identifikovat lze i daleko konkrétnější shody. V románu jako i ve filmu se mírová jednání pokoušejí napadnout najatí agenti. Klingonští zrádci se přitom nezdráhají vážně poškodit ani vlastní loď a svést skutek na Enterprise. V románu jako i ve filmu se James Kirk dostává za hranice Klingonské říše a ocitá se na vězeňské planetě Klingonů. Za jiných okolností bych měl pro takovou neoriginalitu málo pochopení, ale tento případ je přeci jen zvláštní. Autor se cíleně pokouší připravit svým románem půdu pro chronologicky vzato následující příběh Neobjevené země. Politické souvislosti prozkoumá jen zběžně. Avšak postavám věnuje důkladnější péči a právě v tom vězí největší přispění knihy Ve jménu cti.

Tvůrci Neobjevené země byli patrně první, kdo naznačil, že Spock má ambice zabývat se oborem svého otce. Přibližně ve stejné době jako film vznikala i dvojepizoda Nové generace „Sjednocení“ (Unification, Part I a Part II), která odhalila, že Spock se kariéře diplomata věnoval celých následujících osmdesát let. Ale co v něm vlastně poprvé probudilo zájem o diplomacii? Otázku zodpovídá až Ward ve své knize. Ještě více se ale věnuje postavě kapitána Kirka, zejména jeho vztahu ke Klingonům, který se napříč filmy dramaticky proměňoval. V Nejzazší hranici Klingoni pomohli zachránit Kirka z planety „Sha Ka Ree“ a v závěru se účastnili přátelské oslavy na Enterprise spolu s její posádkou. Zanedlouho nato, v Neobjevené zemi, již Kirk přemáhá pocit zášti a pro startrekové hrdiny tak netypicky svádí vinu za smrt svého syna na celé klingonské plémě. Na začátku filmu vystupuje proti Spockově snaze o usmíření s nepřítelem. Raději by viděl Klingony mrtvé, než se s nimi smířil. Zejména na závěru románu Ve jménu cti je znát autorova snaha lépe přiblížit čtenářům, kde se v Kirkovi znovu bere všechna ta zloba, kterou v Neobjevené zemi cítí; ta iracionální nenávist, kdy za čin jednotlivce odsuzuje celý druh, kterou Gene Roddenberry považoval u svého hrdiny z utopické budoucnosti za nemyslitelnou. Podle Daytona Warda v sobě Kirk pocity bolesti ze ztráty syna a hněvu pohřbil velmi hluboko. Jen díky tomu byl schopen udržet si vyrovnanost i během pozdějších dobrodružství, jako například při záchraně planety před záhadnou sondou v Cestě domů. Tyto pocity se však během románové mise na klingonské území opět prodraly na povrch a v době událostí Neobjevené země byly opět živé a intenzívní.

Zhodnocení

Ze všech tří mnou dosud přečtených románů Daytona Warda (vedle knih Ze stínu dějin a Ta, která rozděluje) se mi Ve jménu cti líbil nejvíce. Čím to, že právě autorova prvotina po sobě zanechala nejsilnější dojem? O tom bych mohl dlouze spekulovat, ale byly by to jen plané dohady. Příčinu raději jen alibisticky přiřknu nevyzpytatelnosti múzické inspirace na straně autora a nevyzpytatelnosti pocitů na straně čtenáře. Vedle rozvoje postav Warda chválím především za jeho sugestivní líčení života, či spíše přežívání v klingonském gulagu na planetě Pao’la. Tyto kapitoly jsem vždy vítal jako osvěžující změnu oproti převážně umdlévajícímu vyprávění zbytku děje. Právě v pasážích těchto kapitol je cítit hořká pachuť odpudivé reality, jaká má daleko ke startrekové idylce převažující ve většině příběhů. V literatuře podle Star Treku jsem ji nepocítil snad od doby Spockova týrání zákeřnými Tomariiany v Černém ohni Sonni Cooperové. Škoda toho, že v románu se podobné okamžiky vyskytují spíše vzácně. Čtení knihy v dobách extrémních veder léta roku 2015 navíc dodalo kapitolám odehrávajícím se na tropické vězeňské planetě na obzvláštní věrohodnosti. Byl to nikoliv inspirativní, zato ale velice „perspirativní“ čtenářský zážitek.

I přes několik zajímavých souvislostí a specifické místo na vývojové linii chronologie Star Treku knihu neřadím ani mezi tituly mimořádně kvalitní, ani mezi mimořádně přínosné. Nevnímám ji ani jako jeden z titulů ze základní literatury o Klingonech, kam patří spíše knihy jako Konečný odraz Johna M. Forda, Diplomatická nepravděpodobnost Keithe R.A. DeCandida či Excelsior: Ukováno v ohni Martina a Mangelse. Wardův román bohužel významně nerozšiřuje ani politické pozadí vztahů mezi Federací a Klingony. Pro tento účel – a z mnoha dalších důvodů – doporučuji číst raději román Jamese Swallowa Beze stínu (Cast No Shadow), v němž je navíc čtenářům mnohem podrobněji poodhaleno fungování klingonské tajné služby, o které na rozdíl od Tal Shiaru, V’Sharu či Oddílu 31 není z kanonických zdrojů známo v podstatě nic.

Přestože tedy Ve jménu cti své čtenáře rozhodně neurazí a doplňuje kontinuitu o několik zajímavostí, bude lépe dát přednost některému z mnoha titulů ještě zajímavějších. (6/10)


bitva s Klingony


Podrobnosti o knize

Původní titul: In the Name of Honor
Autor románu: Dayton Ward
Nakladatelství: Pocket Books
Rok vydání:2002
Počet stran: 328
Vazba: brožovaná
Vydání: první
Jazyk: angličtina
ISBN: 0-7434-1225-7

kapitán flotily Eodeon
autor: Eodeon
vydáno: po 24. dubna 2017
přečteno: 880x
komentáře: 0

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG