Vybrané kapitoly z Khanova hněvu

út 25. dubna 2017      autor: Siridar      přečteno: 515x      délka: 12 min      komentáře: 5

Plakát Khanova hněvuNěkdy na střední škole (tedy zhruba začátkem tohoto tisíciletí) jsem začal psát románovou adaptaci filmu Star Trek II: Khanův hněv. Můj nejoblíbenější Star Trek vůbec. Pokud jste jej čirou náhodou neviděli, měli byste 1) přehodnotit důvody proč navštěvujete tyto stránky a 2) přestat číst. Ne, že by to, co bude následovat, obsahovalo příliš mnoho spoilerů, spíš by se to nedalo pořádně pochopit. 

Adaptace Khanova hněvu pravděpodobně i tehdy dávno existovala, napsaná někým jiným. A možná dokonce vyšla i v češtině. Nepsal jsem ji ale s úmyslem ji vydat nebo snad někomu ukazovat. Bral jsem ji čistě jako slohové cvičení. Napsal jsem skoro 16 000 slov (35 stránek) a pokryl zhruba dvanáctinu filmu, než mě to přestalo bavit.

Dnes, když jsem kapánek starší – či déle mladý –, mohu s objektivním odstupem prohlásit, že 86 % toho, co jsem vyprodukoval, nestojí za nic. Dvě kapitoly (napsané naposled) mi však přijdou i dnes docela zábavné a říkal jsem si, že nechám na vašem posouzení, nakolik je toto hodnocení jenom výsledkem nedostatečné sebereflexe.

15

„Kostro!“ Kirk se vřítil do ošetřovny celý zadýchaný a zpocený. Vypadal, jako kdyby se o něj pokoušel infarkt a doktor McCoy, když ho uviděl, tak se skutečně začal sápat po adrenalinu. Nebylo by to ostatně nic překvapivého, vzhledem ke Kirkově přezíravému, filosofickému postoji ke sportování (a k hýbání se všeobecně). Jediné, co nesedělo, byl výraz v jeho obličeji, který na smrtelné křeče nevypadal – on se totiž usmíval.

„Neuvěříš, co se mi stalo!“ řekl Kirk a zhroutil se do křesla. Kostra se ještě nevzpamatoval z jeho příchodu, a tak na něj pouze strnule civěl.

„No co se nehýbeš?“ zamračil se Kirk. „Vidíš, jak jsem rozčílený, tak přines nějaký medikament, ne?“

Kostra ještě minutu bezradně stál, než mu došlo, co se po něm chce a začal se přehrabovat ve skříních. Kirk zavrtěl hlavou. „Neuvěřitelné, člověk aby říkal doktorům, co mají dělat… Každopádně, přišel jsem ti něco říct! To se budeš divit! Jak jsi onehdá říkal, že už patřím do starého železa, abych nechal prostor mladým, že jsem už lidský genofond rozšířil dostatečně a podobné plky. Pffff, ukázalo se, žes nemohl být víc vedle! Jel jsem takhle výtahem a… Co to sem neseš? K čemu to má jako být?“

Kostra se nechápavě podíval na injekční stříkačku, kterou držel v ruce a pronesl: „To je vitamín.“

„A tím mě chceš jako otrávit nebo co?“

„To je na povzbuzení. Říkal jsi, že potřebuješ nějaký lék.“

„Tím jsem myslel alkohol!“ vyhrkl Kirk.

Kostra se plácl do hlavy a šel vrátit injekci na své místo.

„Radši by sis to měl píchnout sám, doktore,“ kroutil Kirk hlavou, „jemné nuance diplomatického jazyka ti už, zdá se, začínají dělat problémy. Ale zpátky k věci! Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěl o tom svém mužném charisma, co jsem míval v sobě, které tak působilo na ženy? – Nedělej se, že nevíš, o čem mluvím! Jak jsi tehdy udělal tu nevkusnou narážku, že to nebylo charisma, ale věk vyjádřitelný dvojciferným číslem. – Tak zdá se, že mě tak docela neopustilo, protože…“ Kirk zamžoural očima. „Co je zase tohle?“

McCoy představil předmět, který třímal v ruce. „Láhev červeného,“ řekl.

„Vína?!“ řekl Kirk vyděšeně. „Asi jsem se nevyjádřil dost jasně. Když jsem říkal „alkohol“, myslel jsem tím alkohol, ne pramenitou vodu pro předškoláky ženského pohlaví. Chceme přece oslavovat! Přines něco opravdu návykového, co má nepříjemné vedlejší účinky… Možná něco lehce nelegálního.“

Kostrovi končeně začalo svítat. „Aha! Proč neřekneš rovnou, že chceš romulanské pivo?“

„Nechci,“ řekl uraženě Kirk, „ale teď když o něm mluvíš, zní to jako dobrý nápad. Výborná volba, doktore! Gratuluji!“

Kostra se usmál a odešel zase dozadu.

Kirk pokračoval: „Abychom to ale nezamluvili. Jel jsem tedy ve výtahu. Nevím už, kam jsem měl namířeno, protože hned potom jsem běžel k tobě, abych ti o tom vyprávěl… doufám, že mě někdo nevolal k něčemu důležitému… ale to není teď podstatné. Takhle si jedu, jedu, když v tom… Jo, nalij mi… ještě trochu… neboj, já ti řeknu… už jsem ti snad řekl?“

Kostra mu dolil vrchovatou sklenici a pak pozvedl svou. „Na zdraví,“ prohlásil.

„Na zdraví!“ odpověděl Kirk s úsměvem a naráz do sebe obrátil celý obsah skleničky. Spokojeně říhl a úlevně oddychl. Chvíli se tiše obdivoval zručnosti romulanských sládků a pak se zmateně zamračil. „Kde jsem to skončil?“

„Ještě jsi nezačal,“ řekl Kostra. „Mluvil jsi o nějakém výtahu.“

„Skutečně?“ podivil se Kirk. „To jsem musel být v nějakém zvláštním duševním stavu, když jsem to vyprávěl od prostředku.“

„Ano, byl jsi střízlivý.“

Kirk ho umlčel gestem ruky. „Nemluv nesmysly, doktore, a radši mi dolij.“

Jakmile měl zase plnou skleničku, Kirk spustil: „Jde o poručíka Saavik.“

„Co je s ní?“

Kirk si odkašlal. „Radši se na to napij, nebo to s tebou praští.“

„Proč by mělo?“

„Uvidíš! Jen se napij.“

Kostra si váhavě přiložil sklenici k ústům a sotva ji naklonil, Kirk okamžitě vyhrkl: „Vypadá to, že se do mě zamilovala!“

McCoy se málem udávil ve sklence alkoholu a poprskal celou uniformu. „Cože?!“

„Je to tak,“ řekl Kirk s vítězoslavným úsměvem. „Bezhlavě a beznadějně.“

„Že se do tebe zamilovala?“

„Ano.“

McCoy se pokoušel tuto informaci nějakým způsobem sladit s ostatní logikou vesmíru, ale nakonec dospěl k suchému konstatování: „To je nemožné.“

Kirk se zamračil. „Proč zrovna nemožné? Nepravděpodobné a překvapivé? Možná. O to větší vítězství, řekl bych. Ale nemožné?“

„Nemohla se do tebe zamilovat, protože jedná vždy logicky a racionálně. Je to Vulkánka!“

„Jenom poloviční Vulkánka.“

„Polovina je víc než dost.“

Kirk zakroutil hlavou. „Jaký je to problém? Potkal jsem už přece spoustu žen, které pro mě úplně ztratily rozum.“

„Ne, potkal jsi jen spoustu žen, které žádný rozum nikdy neměly!“

„Ano? A jak tedy vysvětlíš, co se stalo?“

„Co se stalo?“

„Tak poslouchej.“ Kirk si usrkl se skleničky a začal. „Jel jsem někam výtahem – sám, to musím zdůraznit – když vstoupila ona. Vzpomínám si, že mě překvapilo, jak byla upravená, takhle jsem ji ještě nikdy neviděl, ale tehdy jsem tomu – z nevinnosti své bezelstné duše – nepřikládal žádnou váhu. Teď je mi však jasné, že v tom byl skrytý účel! Vlasy měla například úplně rozpuštěné.“

„No a?“

„No a?! Islám považuje rozpuštěné vlasy za jeden z nejkřiklavějších sexuálních symbolů. V barbarských dobách dvacátého století musely ženy své vlasy na veřejnosti dokonce ukrývat! Ony věděly, proč to dělají.“

„To nemyslíš vážně.“

„A to oblečení, co měla na sobě! Na nějakou uniformu můžeš klidně zapomenout. Nechala si na sobě vlát jenom takovou lehkou, vzdušnou sutanu, která se očividně dala jediným obratným hmatem odložit a byla uzpůsobená pro namáhavou fyzickou činnost. Tehdy jsem ale netušil – rovněž z nevinnosti své duše – že tu činnost chce provozovat zrovna se mnou!“

„Ona v tom chodí běhat.“

„Cože?“

„V té sutaně se chodí běhat. Je to její účel. Sám jsem ji vybíral se zásobovacím důstojníkem.“

Kirk se křivě usmál. „Uvědomuješ si, jaký nesmysl to říkáš?“

„Proč nesmysl? Ne každý se obdivuje sportu jenom z teoretického hlediska jako ty – někteří ho i provozují.“

„No dobře, ale chodí běhat?“

McCoy obrátil oči v sloup. „Bazírování na slovíčku!“

Kirk pokračoval: „Každopádně… celou cestu mi připadalo, že Saavik prožívá nějaký vnitřní boj, že se k něčemu odhodlává, ale nenachází odvahu. Považoval jsem to za obvyklou nervozitu v přítomnosti vyššího důstojníka, ale nic takového. Byl to obyčejný, přízemní chtíč, nízký živočišný pud, který ji nakonec přemohl, protože zničeho nic zmáčkla knoflík a zastavila výtah.“

„Cože?“

„Ano! Zprvu jsem byl naprosto šokován a neuměl jsem si to vysvětlit, ale pak mi začalo docházet, o co jde – úplně nevinný zase nejsem. Samozřejmě jsem začal hledat morální stanovisko, které bych měl zaujmout. Jsem její nadřízený a ona obyčejný kadet. Kdybych skutečně využil Saavikovy poblázněnosti mou osobou, jakkoliv je pochopitelná, a dostalo by se to na veřejnost, určitě by se našla nějaká zapšklá, odmítnutá feministka v admiralitě, která by to hodnotila jako čin „nehodný důstojníka Flotily“ a zařídila by pro mě šeredný trest – například nové povýšení.

Nicméně jsem se vždycky pouštěl do odvážných, riskantních akci, které byly v rozporu s předpisy – celý život jsem to takto dělal – rozhodně jsem tedy neměl v úmyslu najednou od této své pěkné zásady ustupovat. Byl jsem tedy připraven na všechno.

Saavik se na mě podívala a řekla: „Mohu vám položit otázku, admirále?“ Polkl jsem s vědomím, že odpověď bude zřejmě ano.

„Kobyashi Maru, pane“.

Pomyslel jsem si, jestli to není název nějaké experimentální milostné polohy na Vulkánu, ale očividně tím myslela ten výukový scénář.

„Mohla bych se zeptat, jak jste to vyřešil vy?“ zeptala se.

Ta lasička byla chytřejší, než bych do ní řekl! Tak netriviální pokus vetřít se do mé kajuty jsem ještě od žádné ženy nevyslechl. „Můžete,“ odpověděl jsem s chápavým úsměvem. „Co takhle, kdybyste se mě zeptala dneska večer u mě?“ Ještě jsem nechal znovu rozběhnout výtah, protože bylo jasné, že nemá v úmyslu se na mě vrhnout tady, abychom neblokovali kabinu ostatním – což bylo od ní velmi dospělé.

Namísto ale spontánního výkřiku nadšení, jaký se dal očekávat na mou nabídku, zareagovala velmi podivně. Řekla doslova: „Humor. Obtížný pojem. Není logický.“ A protože výtah už zastavil, rozloučila se a odešla.

To jediné mě trochu mate, ale přihlédneme-li k tomu ostatnímu, výsledek je, myslím, naprosto jasný! Co říkáš?“

McCoy ani nemohl vyjádřit míru negace, kterou měl vepsanou v obličeji, protože zapraskal interkom a ozvalo se: „Admirál Kirk?“

Kirk se natáhl po vypínači. „Ano?“

„Ještě stále máme pro vás připravené to spojení, pane, z vesmírnou laboratoří Regula 1. Doktorka Carol Marcusová s vámi nepřestala chtít mluvit.“

„Aha, tam jsem tedy měl namířeno… hned jsem tam!“ odpověděl Kirk a vypnul interkom. Pak se šibalsky na doktora usmál. „Co to dneska je? Najednou se o mě všechny ženy perou.“

„Zajímalo by mě, co může chtít.“

Kirk do sebe vyprázdnil svou sklenici. „Zřejmě mi chce poděkovat za ty hezké chvilky, co jsme měli před pětadvaceti lety.“

„Jak jsi jí tehdy udělal dítě a utekl? Tyto chvilky máš na mysli?“

Kirk se zarazil a nervózně pousmál. „Myslíš, že si na ten nepatrný ‚incident‘ ještě pamatuje?“

„Těžko by na něj mohla zapomenout, když jí ten ‚incident‘ roste před očima. Touhle dobou bude tak velký, že bude mít své vlastní malé incidenty.“

Kirk před něho postavil skleničku. „V tom případě mi ještě nalij.“

 

16

O 120 let později…

„Od té doby koluje po všech komunikačním odděleních taková historka,“ vyprávěl důstojník nováčkům. „Zřejmě je nánosem času poněkud přikrášlená a značně přehnaná, ale domníváme se, že v sobě obsahuje zrnko pravdy. Traduje se toto…“

Admirál Kirk po několikanásobné urgenci konečně dorazil na komunikační a z jistoty jeho kroků bylo hned jasné, že byl opět provádět inspekci na ošetřovně – což všechny přítomné překvapilo, protože bylo teprve odpoledne.

Nějaký kadet, který měl zrovna službu, jej usadil na židli a zapnul spojení. Byl to ale podivný rozhovor. Doktorka Marcusová stále opakovala něco o „Genesis“ a naléhala na admirála, aby něco udělal nebo spíše neudělal, možná mu vyčítala cosi, co udělal v minulosti – nikdo z toho nebyl moc moudrý, protože všechny podrobnosti o Genesis byly tajné. Kdosi ale podotknul, že doktorka Marcusová ani nechtěla být srozumitelná. Prostě předpokládala, jako většina žen, že muži jsou schopni jí číst myšlenky.

Samozřejmě toho schopen nikdo nebyl a nejméně ze všech admirál Kirk. Nejenom, že sám neměl ani ponětí, kdo nebo co Genesis je, ale očividně již ztratil schopnost chápat rozvité věty. Víc než to, nechápal ani to, že je nechápe. Myslel si, že za to může nějaká porucha na přístrojích.

Dokonce se obrátil na kadeta s otázkou, co s tím krámem zase je a přikázal mu, aby to dal okamžitě do pořádku.

„Do pořádku, pane?“ zeptal se.

Kirk mu zopakoval svůj požadavek.

„Ale vždyť… admirále… já…“

Kadet se ocitl v nezáviděníhodné situaci. Nevěděl, co má dělat. Neměl dost odvahy admirálovi odporovat, tím méně mu vysvětlovat, že je admirál tak ožralý, aby zpracovával lidskou řeč. S určitým vnitřním rozkolem tedy otevřel skříň a začal předstírat, že opravuje.

Zachránilo ho až samo nebe (ve skutečnosti však Khan). Spojení se po chvíli opravdu začalo kazit, až vymizelo docela.

„To jste to tedy vylepšil!“ řekl Kirk. Inu, nevyslovil to přesně takto. Toto je jen překlad toho, co si Kadet myslel, že zvuky, které admirál vypustil, měly znamenat. Ve skutečnosti řekl něco na způsob: „Tste to tdy vylpšššš… hh!“ Fakt, že kadet dokázal s admirálem přesto komunikovat, svědčí o jeho mimořádných duševních schopnostech, díky kterým byl vybrán ke službě na nejslavnější lodi Flotily.

Reagoval rychle. Přestal simulovat analýzu přístrojů a začal analyzovat situaci. Prověřil všechny možnosti, kde by závada mohla být a pak užasl. „Pane, naše přístroje jsou v pořádku, chyba je na straně Reguly 1. Jejich signál, pane. Někdo ho… ruší.“

„Ruší?!“

„Ano, pane. Nemůže být pochyb.“

„Hmmmm…“ Kirk upadl do filosofického podřepu a chvíli o tom uvažoval – fakt, že Kirk dokázal ve svém stavu uvažovat, svědčí zase o jeho zkušenostech s alkoholem.

Po chvíli řekl: „Přepojte mě na Vlennní Fffflotily!“

Kadet sebou málem švihl, když pochopil admirálův rozkaz. „Ale, ale…“ blekotal. „Co když bude mít spojení s velením zase poruchu, jako tomu bylo s doktorkou Marcusovou?“

„Řřřříkal jste, že to blo řušššení, ne prucha?“

„Ano, co když tedy budou rušit i Velení?“

„Nesssss… hec... mysl! Udělejte, co řřříkám!“

Kadet chvíli bezmocně přešlapoval na místě a marně se pokoušel situaci zachránit, ale nakonec to vzdal. Svěsil ramena a zpocenými prsty zadal do počítače příslušné instrukce. Na obrazovce se objevila postava v uniformě.

Kirk okamžitě spustil: „Nzdar, Dave! Tttty kaňourrre jjj-den! Slyššíš mě… slyššíš… jak mě slyššíš? Máme tu ňjakou poruchuu… cože?“

Kadet si dal ruku před obličej, jak mu bylo za svého nadřízeného trapně, ale pak uslyšel odpověď admirála Davida – a ta ho velmi překvapila.

Zněla: „Jasně a zřřřřřetelně…. hehe. Jak ty?“

„Mnnnohem lepšššš….!“

kapitán Siridar
autor: Siridar
vydáno: út 25. dubna 2017
přečteno: 515x
komentáře: 5

Další články z této rubriky:

Star Max: V odborné péči  -  po 17. dubna 2017
Star Max: Nik  -  čt 23. března 2017
Star Max: Carpenter  -  po 19. prosince 2016
Star Max: Změna ve velení  -  ne 4. prosince 2016
Star Max: Odraz, 5. část  -  út 25. října 2016
Výroba TNG komunikátoru po domácku  -  čt 18. srpna 2016
Honba za nekonečným nebem  -  po 1. srpna 2016
Star Max: Odraz, 2. část  -  út 26. července 2016
Můstek lodi USS Masaryk ze Star Trek: Diplomacy [VIDEO]  -  čt 21. července 2016
Záznam hry „Někdo to rád logické“ ke stažení  -  čt 14. července 2016
Teaser na fan film Axanar [UPDATE]  -  čt 23. června 2016
Fanouškovský mash-up původního a nového Star Treku [VIDEO]  -  pá 10. června 2016
Star Trek: Diplomacy na STARconu 2016  -  po 28. března 2016
Fanfilm Star Trek - Horizon [VIDEO]  -  út 1. března 2016
Star Max: O původu druhů  -  út 16. února 2016

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG