Rogue One – recenze

so 22. dubna 2017      autor: Siridar      přečteno: 846x      délka: 18 min      komentáře: 12

Řeč bude o filmu Rouge One: A Star Wars Story dvakrát nominovaného skladatele Michaela Giacchina. Nebo jak by se mu mělo říkat – Star Wars, Episode 3.9: Battle of Scarif. Je to sice Star Wars, tedy tábor nepřítele, ale na Star Trek (také od Giacchina) si posvítíme až příště. Pohyblivé barevné pozadí k Rouge One natočil Gareth Edwards. Spousta lidí si dnes na tyto vizuální doprovody potrpí. Dokonce se najdou i tací, kteří je považují u filmu za to hlavní! Naprosto ztratili kontakt s realitou!

Michael Giacchino přebírá GrammyKdykoliv načnu ve společnosti téma Rogue One, každý se na mě ihned sesype s dotazy: Co říkáš na vesmírnou bitvu? Na Dartha Vadera? Na Hvězdu smrti? Jako by všichni očekávali, že si budu pamatovat každý zanedbatelný detail z těch věcí, které se děly na plátně, když jsem byl přirozeně plně pohroužen do lyriky skladeb – se zavřenýma očima pro větší hloubku prožitku, je třeba dodat. 

Dnešní mládež se chová vůbec nemožně. Na premiéře jsem potkával lidi oblečené do velmi prapodivných věcí, hodících se spíše do kláštera než na tuto kulturní událost. Chápu, že není asi možné požadovat smoking, zlatý dekorační pás a šavli – oblečení skutečného džentlmena – ale sako s kravatou či motýlkem je snad naprosté minimum. Tito lidé se přitom na  dívali jako na blázna! Na MĚ, který jako jediný člověk z celého sálu (!) přišel patřičně oblečen na koncert vážné hudby!

Ale dnešní dekadentní společnost nemá smysl komentovat. Pojďme si raději povědět o věci, která nás opravdu zajímá – o díle Michaela Giacchina. Z premiéry jsem odcházel tak nadšen, že jsem pocítil náhlé nutkání podělit se o své pocity s širokým okolím. Na respektovaných stránkách vyhrazeným ke kultivovaným debatám na vážné témata – komentáře na YouTube – jsem tedy hledal recenzi na Rogue One, se kterou bych mohl bytostně nesouhlasit, abych mohl recenzenta rozdrtit štiplavými poznámky ohledně zaměstnání jeho matky.

Ke svému naprostému zděšení jsem však žádnou takovou recenzi nenašel! Ne však proto, že bych se všemi recenzemi souhlasil, nebo že bych jich bylo málo. Protože jich bylo hodně – mraky, tuny a litry recenzí! Recenze byly, kam se podíváš, válely se po zemi, YouTube jimi přetékal! Zdá se, že podobné náhlé nutkání postihlo každého, kdo umí zapnout kameru a trochu i mluvit.

Ale všichni do jednoho se zabývali pohyblivým barevným doprovodem Garetha Edwardse, a pokud se o hlavním tvůrci filmu – Michaelu Giacchinovi – vůbec zmínili, tak jenom krátce a neurčitě (hudba byla „ok“). Žádná podrobná analýza, žádný vyčerpávající rozbor partitur notu po notě s hudebně-vědním výkladem. Jenom „ok“. 

Rozhodl jsem tedy napsat vlastní recenzi. (I za tu cenu, že autora už nebudu moci drtit štiplavými komentáři – což celé věci bere půlku zábavy.)


John WilliamsRogue One je osmý film ze série Star Wars, ale dějově se řadí těsně před filmem Star Wars Johna Williamse, což je první natočený díl série, ale co do děje se řadí až na 4. místo. 

John Williams (nejvíc nominovaný skladatel vůbec – 45krát) si tímto dílem získal nehynoucí slávu (a Oskara) a najdou se tací (mě nevyjímaje), kteří tuto hudbu považují za ten nejlepší umělecký počin vůbec! A nejenom, co se týče filmové hudby, ale vůbec! Lepší než pátá, lepší než Osudová, lepší dokonce než Star Trek Jerryho Goldsmithe, lepší než všechno… kromě díla The Empire Strikes Back, také od Williamse, které je snad ještě lepší.

John Williams byl v té době nezastavení, protože další díl jeho epické ságy – Return of the Jedi – byla podobná bomba, která navíc obsahovala skladbu „Luke and Leia“ – absolutní vrchol jeho tvorby podle mnohých. Takovýto názor chápu. Nesouhlasím, ale chápu.

Pak přišel 16letý půst, než se Williams vrátil k této tematice s tzv. prequely. Někteří lidé – a není jich málo – prequely dost kritizují. Přímo se jim nelíbí. Tvrdí dokonce, že jim zničily dětství apod. 

Vůbec nechápu, o čem mluví! Osobně jsem nevěřil, že by Williams mohl zopakovat úspěch původní trilogie nebo se její kvalitě vůbec přiblížit. Po poslechu „Duel of the Fates“ z Phantom Menace mi však klesla čelist až někam do suterénu – následovaná zbytkem mého těla, které se však propadalo studem za předchozí pochybnosti o velmistrovi. V pokračování Attack of the Clones mě ve víře utvrdila romantická skladba „Across the Stars“, u které jsem dojetím plakal jako malé dítě ženského pohlaví.  

Třetí prequel Revenge of the Sith podle mého názoru už nemá ve své pokladnici skladeb klenot podobné karátové hodnoty jako předchozí dva, ale zaslechl jsem i názory – pronesené vážným hlasem a za střízliva – že Revenge of the Sith je hudebně nejzdařilejší. Tento názor možná jde pochopit, ale mně se to dosud nepodařilo.

Následovala další pauza – tentokrát desetiletá – než byl vyhlášen další díl série s názvem Force Awakens, který měl dějově navazovat na Return of the Jedi.

Od začátku bylo jasné, že tento film bude zcela výjimečný v jednom ohledu: ze všech předchozích dílů – i ze všech, co budou kdy následovat – jedině tomuto filmu bude souhlasit pořadové číslo vzhledem k ději s pořadovým číslem výroby. Bohužel je to pro mnohé lidi jediný unikát, který se filmu podařilo vytvořit.

Tento sequel měl zároveň sloužit jako reboot (nebo také soft reboot), ale mnozí jej mají za pouhý remake (či „rip off'“) čtvrtého dílu.

Očekávání byla obrovská. Jak by také ne – taktovky se měl chopit opět velmistr osobně. Já jsem však toto nadšení nesdílel. Proces stárnutí se totiž nevyhýbá i skladatelům nesmrtelných děl a jeho vlivy jsem rozpačitě pozoroval na Williamsovi už od Revenge of the Sith. Jeho tvorba postupně upadala a degradovala a dnes, obávám se, dosahuje úrovně pouhé nadprůměrnosti. Pořád se sice drží na špici, ale částečně je to díky i tomu, že konkurenceschopní skladatelé jako Jerry Goldsmith (17 nominací) a James Horner (8 nominací) už umřeli.

Obával jsem se, že stupeň senility bude u Williamse už tak vysoký, že namísto aby jen oprášil a navoskoval své staré témata – což je jediný rozumný postup v případě renovace národního pokladu – se bude snažit nějakými novými pokusy přetrumfnout jediného skladatele, u kterého je zaručeno, že se mu to nepodaří – svoji mladší verzi.

Trailery k Force Awakens mi tyto obavy ale rychle rozptýlily. Hudba v nich přistupovala k původním melodiím s pietou a úctou jim příslušejícím a neobsahovala žádné nebezpečné novoty. Pouze míchala stará a osvědčená témata dohromady. A to dokonce tak šikovně, že jim dodávala jistý punc novosti a svěžesti – což je u skladeb pocházejících z minulého tisíciletí, které má každý vryté do mozku stejně spolehlivě jako malou násobilku, skutečně obdivuhodný výkon.

To jsem ale nevěděl, že hudbu k trailerům nedělal Williams! 

K této ošklivé pravdě jsem se dopracoval mnohem později. Až poté, co jsem zhlédl film. Navíc, jak vyplývalo z mých dalších výzkumů, tato nechutná praxe, že mezi autorem traileru a autorem filmu (tj. skladatelem) nemusí existovat žádná kolerace (natožpak rovnost), je v Hollywoodu zcela normální!

Chápu, že existují jisté technické obtíže, mluvící ve prospěch tohoto zvráceného postupu – jako třeba že v době uveřejnění prvního traileru (tzv. teaseru) většinou skladatel ještě nezačal komponovat. Nicméně u pozdějších trailerů toto není problém a připadá mi absurdní, že když už se z trailerů dovídáme jména všech protagonistů, kteří se ve filmu jenom mihnou a často i všechny klíčové pointy děje – že o tom nejdůležitějším (tj. o hudbě) nedostaneme žádnou relevantní informaci!

Autoři těchto trailerů (a traileru k Force Awakens speciálně) zůstávají také skryti v anonymitě (nejsou zde žádné závěrečné titulky), filmová akademie pro ně nemá žádnou kategorii – nemohou doufat, že se dostanou na seznam nominovaných skladatelů. Nečeká je sláva, večírky a publicita. Jinými slovy – dělají to pro peníze. Nebo z lásky k hudbě… to je taky možnost, když o tom teď uvažuji… ale buďme realističtí, jsou to peníze.  

Ostatně, existují společnosti věnující se výrobě hudby k trailerům, jejichž průmyslový přístup k této problematice číší už z jejich názvu – Audiomachine je jeden příklad. Že se jedná o cestu do pekla, prozrazuje název druhé velice slavné firmy: Two Steps From Hell.

Na jejich obranu je nutno říct, že se toho ujímají velmi zdařile a kolikrát se jim podařilo svou hudbou k traileru překonat samotný film! 

Trailery k Force Awakens však nedělal Audiomachine ani Two Steps From Hell… pokud vím. Rád bych teď řekl, kdo je dělal. Bohužel o tom na internetu nepanuje shoda. Spekuluje se o třech jménech a zajímavé je, že všechna mohou být dobře. Ale ne v tom smyslu, že se tři lidé vystřídali na třech trailerech, ale že všichni tři dělali na stejném z nich! Možná jde o nějakou trojjedinou bytost, což by mě zase tak nepřekvapilo. Úroveň tomu ostatně nasvědčuje.

Zaměstnat tři skladatele na dvouminutový klip je zajímavý producentský manévr. V tomto případě se to dle mého názoru vyplatilo. Ale aplikovat to na celý film, by si však vyžadoval 204 skladatelů, což by znamenalo navýšit rozpočet o několik desítek miliónů a prodloužit úvodní titulky do neúnosné délky.  

Ale zpátky k věci. Není asi nutné zdůrazňovat, že ve mě Force Awakens neprobudila ani Sílu, ani příliš velké nadšení. Hudba je celkově dobrá – to je ale nejhorší hodnocení ze všech dílů ságy. Existují zde sice oázy původních melodií, ty jsou ale rozesety příliš řídce, než aby dostatečně zavlažily poušť nových témat. Jejich vyprahlost je navíc v kontrastu s rozbujelostí oáz o to nápadnější.

Někteří kritikové kladně hodnotí skladbu „Rey's Theme“. Režisér J.J. Abrams dokonce prohlásil, že když uslyšel toto téma poprvé, tak se rozplakal. Dokonce dojetím. Nikoliv tedy smíchy, nebo zoufalstvím. 

Možná se v tomto kusu pletu (nebylo by to poprvé), ale připadá mi to jako skladba hodící se spíše do Catch Me If You Can nebo do Terminal než do Star Wars. Pokud se ale pletu, je zvláštní že kvalitu ostatních skvělých melodií od Williamse (jako ty z filmů Superman, Indiana Jones, Čelisti, E. T., Harry Potter, Hook, Sám doma, JFK, Patriot apod.) mi nikdy nedělalo obtíže rozpoznat.

Přitom mohlo být všechno jinak! V momentě, kdy bylo jasné, že se režie ujme J.J. Abrams, se dalo očekávat, že hudbu dostane na starosti jeho dvorní skladatel Michael Giacchino. 

Giacchino, jenž s Abramsem doposud spolupracoval na všem, má přitom pověst „nového Williamse“ (což je dost divný titul, uvážíme-li, že ten starý ještě tak trochu žije). A bylo by jenom logické, aby nové Star Wars komponoval nový Williams.

Jenomže producentům, kteří utratili přes čtyři miliardy dolarů za práva na Star Wars, čtvrt miliardy za výrobu filmu a zhruba stejné množství za marketing, došly peníze i odvaha cokoliv riskovat. V zoufalé snaze přiblížit se co nejvíc originálu, dosadili do filmu staré herce, starého scénáristu, starý příběh a… starého skladatele.

Pro Giacchina to muselo být jako facka do tváře. Ukonejšili ho jenom tím, že mu nabídli kontrakt na pokračování Jurského parku – další mistrovský kus od Williamse. Rozhýbaná žluč se však nestačila dostatečně usadit, protože nepodal – podle mého názoru – nijak oslnivý výkon.

Rok se však s rokem sešel a ve vzduchu visel příslib dalších Star Wars a další příležitost pro nadějného mladého skladatele se blýsknout. Tím se však opět neměl stát 50letý Michael Giacchino, ale 56letý Alexandre Desplat. Jeho osm nominací z něj dělalo papírově lepší volbu a navíc do té doby dělal na všech velkých filmech Garetha Edwardse,  jmenovitě: 1. Godzilla … konec výčtu… což z něj činilo (alespoň formálně) jeho dvorního skladatele.

Naštěstí (nebo naneštěstí) byl Desplat nakonec z projektu odvolán. Oficiální vysvětlení vyznělo v tom smyslu, že „oskarový umělec byl příliš žádán a zaměstnán jinými filmy“, což dává asi takový smysl jako by věhlasný sportovec odvolal olympiádu, protože už má nasmlouváno několik místních přeborů. 

Rogue One je přece jenom AAA film, s devíticiferným rozpočtem, který nabízí svému skladateli mnohem větší slávu, mnohem víc peněz a mnohem větší publikum než kterýkoliv jiný film toho roku. Pravděpodobněji se Desplat prostě nepohodl s producenty nebo jeho hudba byla příliš umělecká, tónově neseděla do světa Star Wars nebo něco podobného.  
  
Tak či onak, bylo učiněno rozhodnutí změnit skladatele. Vyvstala otázka, kdo z celého hudební branže je dostatečně talentovaný, zkušený, múzami políbený – jehož jmenování přitom uspokojí ty správné kmotry italské odnože hollywoodské mafie.

Michael Giacchino byl jasná volba.

Také pro něho mluvil ten fakt, že umí skládat rychle – což mohl být faktor dokonce ještě důležitější než ta věc s mafií. (O jejíž existenci nejsem ostatně vůbec přesvědčen. Hlavně od té doby, co jsem v posteli našel uřezanou koňskou hlavu.)

Giachcino totiž dostal na kompozici pouhé čtyři týdny. To není opravdu mnoho času. Dobrý skladatel potřebuje pro kompetentně odvedenou práci aspoň tři měsíce. Basil Poledouris dostal na svého Conana dokonce celý rok a začal tvořit hudbu ještě před tím, než byl film natočen – což je jediný rozumný způsob práce a nechápu, že se tak neděje vždycky.

James HornerNa druhou stranu jsou známy i případy, kdy se i přes nedostatek času podařilo vytvořil opravdu mistrovský kousek. James Horner měl například na svou práci pro Aliens původně šest týdnů – což by bývalo bylo dost času, protože se po něm chtělo méně hudby. Tři týdny však trvalo, než si režisér Cameron dohrál se svým barevným doprovodem. Nahrávání s orchestrem pak zabralo čtyři dny – což je rekordně krátká doba, ale i to ukrojilo celých 19 % Hornerova rozpočtu! 

Skladatel měl tedy na dokončení kompozice pouhé dva a půl týdne. V pracovním stresu a nepohodlí nepříslušící umělci úkol přesto stihl dokončit, jenom aby zjistil, že Cameron předělal celou závěrečný duel mezi hlavní hrdinkou a vetřelčí královnou. Hudba se tedy musela předělat také, což Horner dokázal za jedinou noc! Vytvořil přitom ono nejslavnější téma, které se pak objevovalo všude. Cpalo se do trailerů, do reklam a David Copperfield si jej dal zahrát, když se nechával rozřezávat kotoučovou pilou při jednom svém kouzelnickém triku.  

Horner dostal za práci na Aliens svou první nominaci a vydobyl si nehynoucí slávu. Poledouris, mimochodem, nominaci za Conana nedostal, ačkoliv na něj měl mnohem více času. To ale nevypovídá o kvalitě jeho práce, jako o trestuhodném přehlížení jeho díla filmovou akademií. Nedostal totiž ani žádnou jinou nominaci. 

Nebo je to známka slabého vlivu francouzského hollywoodského podsvětí, které se neumí postarat o své skladatele. Nedokázalo ostatně ani udržet Desplata v Rogue One! (Budu už ale raději mlčet, abych nenašel v posteli uřezanou hlavu langusty nebo něčeho podobného.) 

Jak si tedy Michael Giacchino poradil s úkolem překonat laťku, kterou Williams nastavil až někam do stratosféry a to ještě s takto zkráceným rozběhem?

Dobře. Hudba byla „ok“.

Tolik moje recenze. Nezapomeňte odebírat, sdílet, lajkovat a sledovat mě na Twitteru, Facebooku a Instagramu. V příštím díle se podíváme na…

Dělám si srandu. 

Podle mého názoru je Rogue one skvělá hudba! Vynikající! Jedna z mých Giacchinových nejoblíbenějších! Není to úplně mistrovský kus – velcí autoři naší doby o ní nebudou psát oslavné básně, ani se o ní nebudou skládat písně (což by byla značně redundantní činnost v každém případě). Nedostane ani Oskara, ani nominaci. Obsahuje však v sobě jistou těžko uchopitelnou kvalitu, která mne nutí se k ní pořád vracet.

Nejspíš se mnou nebudete souhlasit. Já sám v době, kdy jsem vycházel z kina, bych se sebou nesouhlasil. Čekal jsem revoluční, nadčasový počin, a ten se prostě nekonal. 

Problém je, že kvalita Rogue One se pozná až po několikerém poslechu.

To se dá říct téměř o každé hudbě. Dokonce i politická agitace začne dávat smysl, posloucháte-li ji dostatečně často. Vtip je v tom, že u většiny ostatních soundtracků (nebo agitace) se k několikerému poslechu prostě nepřinutíte – z důvodu krvácení z uší, zvracení nebo zástavy vyšších funkcí mozkových.

U Rogue One tento problém však nenastane. Alespoň u mě nenastal. Naopak, už po druhém nebo třetím poslechu začnou zřetelně vyčnívat jednotlivé témata, kterými Giacchino film vyplnil. 

(Jeden z důvodů, proč jsem si těchto témat nevšiml dříve, je také ten, že ty nejlepší skladby se objevují až ke konci filmu, kdy už jsem byl tak unesen barevným doprovodem, že jsem jednoduše přestal hudbu vnímat.)

Hned v první skladbě, „He`s Here For Us“, uslyšíme „Krenickovo téma“, které je v jistém smyslu nejjednodušší a nejvíc zapamatovatelné téma ze všech. A je geniální. Nejlépe jde slyšet v druhé polovině 20. skladby, „Imperial Suite“.

V první polovině této skladby se Giacchino pokusil vytvořit nový „Imperiální pochod“, alespoň jej imitoval rytmem, přímočarostí, ale ne už tak dobře chytlavostí. V jeho závěru se pokusil zkanibalizovat staré Williamsovo téma pro Hvězdu smrti ze čtvrtého dílu. Je to spíše taková znělka než téma, skládající se ze čtyř akordů. Imperiální pochod vymyslel Williams až v pátém dílu a znělku ze čtverky už potom nikdy nepoužil. Moudrý krok, jehož logiku Giacchino plně nedocenil. 

Na mnoha místech soundtracku uslyšíme staré známé Wiliamsovy melodie, které však Giacchino jen načíná a na konci nějak „opepří“ nebo lépe řečeno „přepepří“, prostě nějak změní, aby se vyhnul nařčení z neoriginality nebo soudní pře. To je ale dost špatný postup, jelikož každá změna perfektního díla je vždy směrem k horšímu. Celkový zážitek je pak stejně neuspokojivý jako přerušovaná soulož.

Ale chápu, že asi měl v úmyslu (nebo měl nařízeno seshora) vykrádat – pardon, umělecky se přibližovat – čtverce co nejvíc. Rogue One ostatně dějově předchází New Hope asi o dobu, která tak tak stačí člověku na výměnu jednoho DVD za další.

Filmaři se ve snaze přiblížit se originálu dokonce upsali ďáblu, který jim za to dovolil vytáhnout z hrobu Petera Cushinga, aby si ve filmu znovu „oživil“ svou starou postavu.   

Situace tedy přímo vybízela komponovat hudbu stylem Ctrl+C, Ctrl+V, metoda, kterou Giacchino naštěstí nepoužil. Většina nejlepších témat původního filmu by byla stejně nepoužitelná, protože je svázána s postavami a věcmi (Luke, Obi-wan, Milenium Falcon, Síla), jejichž přítomnost by generovala chyby v logice a kontinuitě děje takového rozsahu, že by se jich zalekli i v Holywoodu.   

Kromě toho bychom ztratili nové skladby, které dopadly o poznání lépe než zmrzačené staré kusy. Skladby jako „A Long Ride Ahead“ nebo (moje oblíbená) „Guardians of the Whills Suite“, což je excelentní téma slepého polojediho a jeho kamaráda, jejichž jména jsem zapomněl, protože nejsou jednoslabičná jako Rey, Fin, Poe, Luke. Obi-Wan má sice dvě slabiky, ale Lucas byl tak ohleduplný, že je oddělil pomlčkou, aby člověku stížené hláskování poněkud zjednodušil. První polovinu filmu mu navíc stejně říká jen „Ben“, aby diváka na změnu výslovnosti pořádně připravil.

Celý závěr Rogue One, reprezentován skladbami „Your Father Would Be Proud“, „Hope“ a „Jyn Erso & Hope Suite“ je prostě dokonalý! Hlavně skladba „Hope“ je velmi silná i na první poslech. Bohužel jsem si toho v kině nevšiml, protože jsem byl tolik zabrán do vkusu a elegance, s jakou Darth Vader rozřezával rebely v koridoru. Občas dokáže obrazový doprovod hudbě uškodit!    

Kvalita Rouge One je celkově tak dobrá, že by si Giacchino zasloužil druhou šanci na nějakém dalším díle Star Wars (kterých má být podle prvních plánu společnosti Disney nekonečně mnoho). Zajímalo by mě, s jakými nápady by přišel, kdyby měl dostatek času a nemusel stylově vykrádat nějaký vzor.

Další díl s podtitulem – The Last Jedi – to však nebude, taktovky se chopí zase Williams. Ale pro následující kousek, který by snad měl pojednávat o Hanu Solovi, není skladatel ještě přiřazen. Tento film by měl mít dva režiséry (a producentskou komisi). Oba dva jsou velmi mladí, pracovali spíše jen na seriálech, a ještě nemají jasnou preferenci o dvorním skladateli.
 
Musíme se tedy nechat překvapit.

1. He’s Here For Us ♫♫
2. A Long Ride Ahead ♫♫
3. Wobani Imperial Labor Camp ♫♫
4. Trust Goes Both Ways ♫♫
5. When Has Become Now
6. Jedha Arrival
7. Jedha City Ambush
8. Star-Dust
9. Confrontation on Eadu
10. Krennic’s Aspirations ♫♫
11. Rebellions Are Built on Hope
12. Rogue One
13. Cargo Shuttle SW-0608
14. Scrambling the Rebel Fleet
15. AT-ACT Assault
16. The Master Switch
17. Your Father Would Be Proud ♫♫♪
18. Hope ♫♫♪
19. Jyn Erso & Hope Suite ♫♫♪
20. Guardians of the Whills Suite ♫♫♪

Poznámka: moje hodnocení je samozřejmě čistě subjektivní. Kromě toho je také relativní. To znamená, že jednotlivé skladby porovnávám mezi sebou. Pět notiček z pěti neznamená absolutní hudební maximum ze všech skladeb a písní, co na světě existovaly nebo teprve čekají na složení, ale jen nejlepší z těchto dvaceti. Hodnotím především „opakovatelnost prožitku“, tj. schopnost poslouchat skladbu stále znovu dokola, aniž by to mělo za následek mozkovou příhodu nebo něco podobného. 

kapitán Siridar
autor: Siridar
vydáno: so 22. dubna 2017
přečteno: 846x
komentáře: 12

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG