Trosečníci

čt 19. ledna 2017      autor: Asad      přečteno: 777x      délka: 13 min      komentáře: 1

Hranice Neutrální zóny byla právě narušena, ač o tom nikdo krom samotných narušitelů nemohl vědět. Romulanský maskovaný člun druhé třídy mířil k planetě známé jako Galorndon Core svou maximální rychlostí, která však nebyla nikterak závratná, tedy můžeme klidně říct, že i rozespalý šnek měl k pohybu blíže než oni.

Centurion Bochra se toho času nudil až k zbláznění, připadalo mu, že letěli čím dál tím pomaleji, časem to dokonce vypadalo, jako by zastavili úplně. Ani tím to ale neskončilo, najednou se mu začalo zdát, že letí pozpátku, v tu chvíli už nevydržel déle nečinně sedět a zkontroloval navigační panel, jenže ten neukazoval nic divného, rychlost jejich letu zůstávala nezměněna. Jednalo se jen o zdání způsobené nečinností, na takovou situaci nebohý centurion nebyl připraven, nikdo zřejmě nepředpokládal, jak ničivé účinky může mít nuda na romulanskou psychiku. Musel si tedy nějak poradit sám. Vzpomněl si na jednu starou melodii, a protože to byla jediná možnost, jak se alespoň částečně zaměstnat, začal si onu melodii pískat.

„Ticho!“ okřikl ho komandér Patahk.

„Jen si pískám,“ ohradil se Bochra.

„Tak přestaň, ruší mě to!“ vedl si svou Patahk.

„A v čem? V soustředěném zírání z okna?“ odsekl ironicky Bochra, byla totiž pravda, že od začátku cesty Patahk jen zíral z okna, jako by pozoroval bůhvíjak zajímavou scenérii. „No tak, komandére, já se nudím,“ naléhal. Aniž by čekal na odpověď, pokračoval v pískání.

„Ticho, jsem řekl!“ zavelel rázně Patahk.

Bochra si vzdorně pískal dál. Patahk již začínál ztrácet nervy a chystal se ho vzít něčím po hlavě. Když na něj centurion pohlédl a spatřil, jak z jeho velitele přímo čiší vztek, uvědomil si, jak špatně by mohl dopadnout, a z toho důvodu raději s pískáním ihned přestal.

„No proto,“ ozval se Patahk s vítězným výrazem ve tváři, který mu bohužel moc dlouho nezůstal.

„Kdy už tam konečně budem?“ zeptal se Bochra.

Patahkovi již opravdu docházela trpělivost. „Letíme teprve čtvrt hodiny,“ procedil mezi zuby.

„Čtvrt hodiny je víc než dost,“ prohlásil rezolutně Bochra.

Z komandérovy strany se nyní dala očekávat dosti rozzlobená reakce, místo amoku však dostal geniální nápad. Tedy z jeho současného pohledu geniální, ještě totiž vůbec netušil, jak brzy bude tenhle nápad proklínat. Otevřel zásuvku umístěnou pod ovládacím panelem a vyndal z ní dvě zařízení podobná tabletům či federačním paddům a jedno z nich hodil Bochrovi. „Vesmírná bitva,“ vysvětlil stručně.

Vesmírná bitva je hra ve stylu známé pozemské námořní bitvy, základní rozdíl tkví v trojrozměrné hrací ploše, díky níž je mnohem těžší loď vůbec najít, natož sestřelit. Pustili se tedy do hry a centurion spokojeně konstatoval, že cesta plyne normální rychlostí, tedy normální na romulanský maskovaný člun druhé třídy, z hlediska standardu většiny vesmírných lodí to byla pořád rychlost umírajícího slimáka.


Právě ve chvíli, kdy Bochra úspěšně likvidoval jeden z Patahkových těžkých křižníků, nacházel se člun prakticky u planety Galorndon Core a vinou nepozornosti obou členů posádky pomalu začínal sestupovat do atmosféry. Romulané byli ale tak zabraní do hry, že si toho všimli, až když jeden z magnetických výbojů zasáhl jejich motory a tím pádem člun ztratil jakoukoliv možnost pohybu, tedy s výjimkou volného pádu. Osvětlení v kokpitu ztemnělo a lodní počítač automaticky aktivoval poplach.

„Něco vyřadilo naše pohonné systémy,“ hlásil Bochra, jakmile se vzpamatoval.

„Asi se budeš divit, ale toho už jsem si taky všiml," prohlásil ironicky Patahk, on narozdíl od svého kolegy ještě nepropadal panice. „Manévrovací trysky?“ otázal se na funkčnost trysek.

„Nereagujou,“ odpověděl zděšeně Bochra, jemuž se nedařilo přimět k funkčnosti jakékoliv ovládání, dokonce ani nouzové.

„Záložní motory?“ nevzdával to Patahk.

„Nic, celej panel je pohřbenej jako šance, že někdy porazíme Klingony,“ ozval se Bochra, zuřivě mačkaje v nahodilých kombinacích všechna tlačítka na navigačním panelu.

Patahk zatím usilovně přemýšlel nad tím, jak reaktivovat pohonné systémy, jakékoliv, a stejně usilovně se u toho mračil. Najednou vzhlédl s téměř radostným výrazem. Vypadalo to, že postup, který právě zvažuje by měl fungovat. Ano, byl si jistý, že našel řešení, než však měl možnost ho uskutečnit, se člunem to hrklo, jak narazil na další hustší vrstvu atmosféry.

„Nezbude z nás ani mastnej flek!“ zvolal optimisticky centurion Bochra.

V té chvíli byl Patahk na cestě do zadního traktu člunu, kde plánoval provést opravu přívodu plazmy do manévrovacích trysek. Nejprve musel samozřejmě uzavřít vedení, vzít si alespoň základní bezpečnostní výstroj potřebnou při práci s těmito lodními systémy, než se mohl pustit do práce samotné. Vše již nasvědčovalo tomu, že se vyplní předpověď centruriona Bochry, když se komandérovi podařilo přemostit proud plazmy do záložního vedení, světlo v kokpitu se vrátilo na normální úroveň a čudlíky na navigačním panelu prve zablikaly a následně se rozsvítily.

„Máme záložní motory,“ zaradoval se Patahk.

Jakmile to Bochra uslyšel, chopil se řízení a snažil se to takříkajíc vybrat. Člunu už nezbývalo mnoho k tomu, aby škrtal o zem, když se Romulanům povedlo srovnat trajektorii letu. Bez nadsázky by se dalo říci, že jim spadl kámen ze srdce. Bohužel ne nadlouho. Též lehce poškozené záložní vedení, které dosud drželo pohromadě jen silou vůle, se rozpadlo a Romulané opět ztratili kontrolu nad lodí. Byli jen pár desítek metrů nad zemí, když se člun opět začal řítit dolů. Vypadalo to zle.

Bum, prásk, třesk! Člun dopadl na zem.
Bochra, který se během pádu schoval pod navigační konzoli a pomalu už se smířil s tím, že zřejmě nevyváznou celí, a pokud ano, bude to připomínat kašovitou hmotu, která se podává v lodních jídelnách, pomalu otevřel nejdřív jedno oko a následně druhé. S velkým údivem zjistil, že se mu předešlý strategický manévr vyplatil – byl stále naživu. A v jednom kuse. Opatrně vylezl ze své skrýše a rozhlédl se po člunu, který byl dost slušně sešrotovaný. Chvíli mu zabralo, než se dostal přes součástky z rozbitých konzolí a kusy stěn do zadního traktu člunu, kde našel svého kolegu, který ale, jak bylo na první pohled patrné, neměl takové štěstí jako on. Patahk ležel uvězněný pod sutinami a byl celý od krve. Nezdál se být při vědomí, tmavě zelená krev na jeho pravém spánku prozrazovala, že se během pádu praštil do hlavy, a to pořádně.

„Komandére,“ oslovil ho Bochra. Když se nedočkal odpovědi, zvýšil hlas. „Komandére!“ Zatřásl s Patahkem. Ani tehdy nepřišla žádná reakce. Patahkův stav se nezdál být dobrý, ani trochu ne. Teď by se mu hodila lékárnička, jenže ta byla v kokpitu, tedy přesněji řečeno v tom, co z něj zbylo, a tam se centurionovi vůbec nechtělo. Potíž byla v tom, že neměl jinou možnost, musel tam jít, i když to bylo vzhledem k momentálnímu stavu člunu velmi riskantní. Vzal si z jedné skříňky lékárničku, a když už tam byl, rozhodl se rovnou vyslat nouzový signál. Kvůli momentálnímu nervovému vypětí si totiž ještě neuvědomil, jaké může mít všeobecně směrovaný nouzový signál vyslaný romulanskou lodí na území Federace následky. Výše zmíněný signál se o pár sekund později pomalu, ale jistě šířil kosmickým prostorem, což mělo nevyhnutelně vést k nečekanému a pro oba Romulany dost špatnému vývoji situace.


„Auu, doprdele, moje noha!“ zaúpěl Patahk, jakmile přišel k vědomí.

„Teda komandére, mluvíte jako Klingon,“ napomenul ho Bochra.

„Já ti dám Klingona!“ procedil Patahk, kterého ten Klingon naštval víc než samotný fakt, že si jeho podřízený dovolil ho napomenout.

Centurion Bochra pro jistotu zkontroloval hyposprej, tedy spíš romulanské zařízení hypospreji podobné, jestli se třeba nespletl v dávkování té látky, kterou komandéra probudil, protože takhle mluvit ho ještě nikdy neslyšel.

„Co se to vlastně stalo?“ zeptal se Patahk, když se trochu uklidnil a došlo mu, že vlastně ani neví, jak se v této prekérní situaci ocitli.

„Spadli jsme,“ informoval ho Bochra.

„No to vidím. Ale proč?“ Tak špatně, aby nepoznal, že spadli, na tom zas nebyl, nicméně události těsně před pádem mu splývaly.

„Znovu jsme ztratili motory,“ objasnil to Bochra. „Člun je na padrť, ale už jsem vyslal nouzový signál.“

„Cože jste udělal?!“ vystartoval Patahk. Kdyby neměl zraněnou levou nohu, vyskočil by a vlepil by Bochrovi pár facek. „Centurione, my ztroskotáme na území nepřítele a vy si klidně vyšlete nouzový signál? Jste vy vůbec normální?“

Až teď Bochrovi došlo, jaké hovadiny se to dopustil. Absolutně netušil, co má dělat, a tak se jen přiblble usmál. To Patahka rozčílilo ještě víc, napřáhl se a chystal se centurionovi jednu vrazit, ten to včas zaregistroval a stihl se zdekovat do bezpečné vzdálenosti. „Pojď blíž, ať ti můžu jednu fláknout!“ zakřičel Patahk.

Bochra jen odmítavě zavrtěl hlavou a zůstal na místě. Tak tam na sebe zírali, dokud centurion nesebral odvahu promluvit, tedy spíše zakoktat: „T-tak já ten signál zas půjdu v-vypnout.“

Než však stačil vykročit, komandér ho zastavil. „Teď, když jste ten pitomej signál jednou vypustil, je jedno, jestli ho stopnete, nebo ne, stejně ho nějaká loď Federace zachytí. A co se stane, až se k nim dostane?“ nechal centurionovi chvíli na odpověď, když ten ale jen pokrčil rameny, Patahk předvedl, co se s nimi stane, jestli je Federace najde – pohybem ruky naznačil useknutí hlavy, což samozřejmě nemělo znamenat, že jim Federace hlavu hodlá skutečně useknout, ale prostě, krátce a jednoduše, že jsou mrtví.

„Tak ale co teda uděláme?“ tázal se Bochra.

„No…“ Patahk se zamyslel, ani on hned nevěděl, co mají dělat, až po chvíli ho to napadlo. „Nedá se nic dělat, nastavíme loď na autodestrukci…“

Než to stačil dopovědět, Bochra mu vpadl do řeči. „Zabráníme jim, aby nás zabili, tak, že se zabijeme sami? To vážně nemáme jinou možnost?“ optal se centurion, nechtěl tomu věřit.

„Kdybyste mi neskákal do řeči, už byste věděl, že až nastavíme autodestrukci, půjdeme ven a uvidíme, co dál. My se můžeme schovat, loď ne, proto ji musíme zničit aby nepadla do rukou nepřátel,“ vysvětlil Patahk, jemu by se taky ani zamák nechtělo vyletět do luftu spolu s lodí.


Mračna, která zcela zakrývala oblohu, se zdála být černější než vesmír sám a silné poryvy větru, vanoucího snad všemi směry, spolu s pískem, který s sebou nesly, znemožňovaly trosečníkům jakoukoliv orientaci. Motali se tu snad čtvrt hodiny, od chvíle, co opustili loď, pořád jen šli a nevěděli vlastně kam. Jen pryč. Co nejdál. Centuriona to bloudění už začínalo iritovat a navíc ho slušně bolela ruka, kterou podpíral zraněného velitele. Nutno poznamenat, že i Patahk toho měl plné kecky. Mohl stěží chodit a pokaždé, když našlápl na zraněnou nohu, měl pocit, jako by mu ji někdo chtěl upálit těžkým těžebním laserem. Nakonec se centurion Bochra rozhodl k velmi riskantnímu kroku, který byl skutečně poslední možností, jíž se z celého srdce toužil vyhnout. Otevřel oči. Měl jen pár sekund, než mu do nich vítr navane písek a on opět nic neuvidí, za těch pár sekund se musel stihnout rozhlédnnout po co největší ploše. A měl štěstí. Necelých deset metrů od nich spatřil vchod do jakési jeskyně. Jakmile se tím směrem stihl otočit, zavřel oči, jelikož v nich už tak měl víc písku než na Copacabaně.

Nakonec nahmatal kamennou stěnu okraje jeskyně, chvíli na to už byli v závětří a mohli klidně otevřít oči, které s pomocí slzných kanálků postupně očistili od písku. Teď konečně viděli, kde to vlastně jsou. A musím říct, že je málem klepla pepka. Nacházeli se necelých třicet metrů od člunu. Celou tu dobu se motali v kruzích.


„Jak to vypadá?“ zeptal se komandér centuriona, který se právě vrátil z průzkumu jeskyně.

„Ta jeskyně, teda spíš tunel, má přibližně deset metrů a na druhý straně je východ,“ informoval ho Bochra.

„Dobrá zpráva,“ zhodnotil situaci Patahk, „alespoň nejsme v pasti.“

„V případě potíží můžeme zmizet,“ přitakal Bochra, „z druhé strany není člun vůbec vidět.“ Zatím ani jeden z nich netušil, že dříve zmíněné potíže už jsou na cestě.

Bum!
Ozvalo se jim téměř za zády. Otočili se, aby se podívali, co onen výbuch způsobilo. Zakrátko zjistili, že původcem exploze nebylo nic jiného než jejich člun. Tedy to, co z něj zbylo.


Centurion Bochra se opíral o kraj jeskyně, sledoval okolní dění a mnul si bolavé rameno. Takhle tu stál už hodnou chvíli a pomalu mu začínala únavou padat víčka. Ještě těsně před tím, než mu jediné dosud otevřené víčko spadlo úplně, stihlo jeho oko zaregistrovat modré světlo. Přesněji tři modrá světla, která nebyla ničím jiným než třemi důstojníky Federace, právě zhmotňovanými transportním paprskem.

„Veliteli!“ zavolal Bochra dost nahlas, aby to Patahk slyšel, ale zároveň dost potichu, aby to neslyšeli tři vojáci Federace. „Jsou tady! ONI už jsou tady!“

„Kdo?“ ptal se Patahk, ale byla to zbytečná otázka, jelikož během sekundy pochopil, koho má centurion na mysli.

„Musíme zmizet,“ odtušil Bochra a zadíval se směrem ke druhému konci tunelu.

Komandér William Riker, nadporučík Geordi La Forge a poručík Worf zdárně identifikovali romulanský, kdysi maskovaný člun druhé třídy, o kterém si do teď mysleli, že se nepoužívá již alespoň půl století. Romulanům mnoho času na útěk nezbývalo.

„Ne,“ rozhodl Patahk.

„Prosím?“ nechápal Bochra význam tohoto záporu.

„Nestihneme to, sotva můžu chodit,“ povzdechl si, zřejmě smířen se svým neveselým osudem. „Běž sám.“

„Co?“ zeptal se znovu Bochra, jako by se mu zasekla páska. Vysvětlení bylo prostější – on ze sebe prostě nic jiného vymáčknout nedokázal.

„Jedině tak máš šanci,“ vysvětlil mu Patahk. „Uteč, naši tu nouzovou zprávu určitě dostali taky, přijdou pro tebe. Pak jim vyřiď, že ten člun, co nám dali, je pěknej šmejd!“ Praštil pěstí do země. Pravdou zůstávalo, že kdyby člun letěl rychleji, zřejmě by se nenudili a nehráli by tu pitomou vesmírnou bitvu. Bylo to zkrátka tak. Mohl za to člun!

„Nemůžu vás tády nechat těm… těm…“ nemohl jim ani přijít na jméno. „To nejde!“

„Ale můžeš,“ rozhodl Patahk. „Můžeš a musíš!“

„Vždyť vás zajmou,“ namítal Bochra.

„Tím, že se necháš zajmout taky, mi moc nepomůžeš,“ mínil Patahk. „A neboj, živýho mě nedostanou. Mám u sebe disruptor, zastřelím prvního, kterej mě zmerčí. Nejdřív jeho a pak sebe,“ vysvětlil. „Pamatuj, lepší zemřít než padnout do zajetí,“ dodal nakonec. Měla to být poslední slova, která centurionovi řekne. Chtěl, aby si ho zapamatoval takhle, aby si na něj tak pamatovali všichni – jako na hrdinu ochotného za Romulus položit život.
Bochra jen mlčky přikývl a vydal se na odchod. Uplynulo pár vteřin a Patahk za skálou opět spatřil známý obličej s dosti váhavým výrazem.

„Táhni!“ zažval na něj. Natáhl se, aby ze země sebral pár kamínků, které po svém kolegovi následně hodil. Během tohoto pohybu poměrně silně zavadil hřbetem ruky o disruptor, čímž ho nechtěně odstrčil do poněkud nedostupné vzdálenosti. Hlavní však bylo, že to zabralo, centurion Bochra se dal na rychlý taktický ústup.

A Patahk? Tomu nezbylo nic jiného než čekat. Čekal, až si pro něj přijdou. Každá minuta se zdála být věčností. Když uplynulo přibližně dvě a půl věčnosti, spatřil nad sebou obličej Klingona oblečeného do uniformy Federace…

komodor Asad
autor: Asad
vydáno: čt 19. ledna 2017
přečteno: 777x
komentáře: 1

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG