PragoFFest 2015 – sobota: opět těžce osobní pohled na věc

út 17. března 2015      autor: Jana Dvořáčková      přečteno: 1884x      délka: 14 min      komentáře: 3

PragoFFest 2015Není to poprvé, co různým literárním útvarům přisuzuji vlastnosti, které by mít asi neměly. Třeba reportáže z veřejných akcí by se možná nemusely nést v osobním duchu, jak tomu bude trochu i u téhle. Několikrát jsem byla na nejrůznějších serverech poučena o tom, že osobní zpovědi zrovna ostatní moc neberou.

Zaprvé poučování ohledně svých dojmů strašlivě nesnáším. A pak by mě zajímalo, v jakém duchu se dotyční baví. Jen tematické smýšlení bez odklonu od tématu potlačuje představivost a hlavně dost prudí, proto jsem na některé ty weby prostě přestala chodit. Vida, stále žiju a kvůli osobnímu kontaktu je někdy prostě prima zajet na nějaké to setkání, kde se nejrůznější komunity krásně promíchají a na webově pózovitých slovních přestřelkách vůbec nezáleží.

I když vlastně na PragoFFestu jsem si spolu se skupinkou trekkies zastřílela pěkně.Skupinovka

Letos na sobotu připadl poslední lednový den. Nejenže jsem se tedy vypravila na další akci, ale zároveň uplynul první měsíc nového roku. Jsem vždycky ráda, když se tak stane, protože mi zimní měsíce nepřinášejí nic dobrého. Především mi logicky vadí ta zima, ale na ni jsem si na PragoFFestu rozhodně stěžovat nemohla. Zahřívala mě totiž hrozná nervozita z první přednášky, kterou jsem měla spolu s Fandou ve Star Trek linii. Ale popořádku.

Lovci odznakůST programu jsem letos moc nedala. Popravdě a bez mučení jsem se v téhle linii účastnila jen naší přednášky Lovci odznaků, pojednávající o odznáčkové hře na portále trekkies.cz.

Hra pochopitelně tematicky zaměřena na ST spočívá ve sbírání virtuálních plíšků a hodnostním postupu na imaginární lodi. Shrnula bych ji jako mix vědomostních testů, praktických úkolů a možnosti se mnohdy hodně kreativně vyřádit. Zejména praktická část je plná nástrah, ale i nádherně uvolňující možnosti být neskutečně spontánní. Plnění úkolů předpokládá jistou míru představivosti, tvořivosti a u mě zafungovalo i jako taková sonda do vlastního vědomí a svědomí, když jsem kvůli dalšímu plíšku musela zašátrat ve fotkách, deníčcích, duši a šatníku.

Aktivita způsobuje jen mírnou závislost, je časově nenáročná (najednou se setmí a vy nevíte proč), dá se tedy provádět i v práci, ve škole, na přednáškách, všude tam, kde máte přístup k internetu a zrovna se vám nechce dělat nic jiného (třeba jíst nebo spát). Hra splňuje představu o trávení volného času průměrného šílence (fanouška fantastiky se znalostmi seriálu). Navíc když úspěšně splníte nějaký praktický úkol, můžete v profilech ostatních hráčů šmírovat, jak se s ním poprali právě oni, a to já dělám prostě ze všeho nejraději. No, a protože jsou fanoušci fantastiky známí svými širokými znalostmi a dovednostmi skoro ze všech možných odvětví lidského konání, je o zábavu postaráno.

Naše přednáška, jejíž kratinký záznam (vlastně mám dva) byl na Ulož.to a už tam není, dopadla dobře, líbila se a možná se dočká i nějakého toho opakování. Už ovšem nikdy ne stejného, neboť my jsme prostě byli, jsme a budem těžce originální. Na conu jsem byla navíc pod vlivem bylinek (nic nelegálního, klídek), atmosféra byla skvělá, lidí přišlo zhruba pětadvacet a hodina utekla rychleji, než bychom čekali.

Ale předtím a potom se ještě pár věcí stalo.

Hned po příchodu na akci jsem si našla kolegu přednášejícího, probrali jsme stav nouze, úzkosti, poznámky a fakt, že na útěk je pozdě a rozešli se na jiné přednášky a čekání na osudnou třetí hodinu, kdy to mělo vypuknout.

Zatímco kolega byl linii ST a pak také Hře o trůny docela věrný, já se rozhodla zkrátka zkoumat. Možná jsem doufala, že ve vědecké linii najdu někoho, kdo mi pomůže zastavit čas nebo v literární spřízněnou duši, která mi pomůže vypilovat proslov. A měla jsem hlad.

O jídle nakonec pojednávala první necelá hodinka, kterou jsem na conu strávila. Vedla ji Jitka „Triss“ Brandejská a jmenovala se prostě tak: Prostě o jídle.

V poslední době se totiž hrozně moc řeší složení potravin. Je to dobře, ne že ne. Proč krutě a nemilosrdně neztrestat výrobce za to, že nám lžou. Stejně jako tohle mě navíc štve i fakt, že popisky na obalech jsou mizerně čitelné, ale i přesto se nějakým způsobem dokážu většině fujtajblů obloukem vyhnout.

Třeba kuřecí párky v takovém tom umělém střívku viděly kuře jenom z rychlíku a jahodové jogurty jsou hezky růžové, viďte? Sněte dál, reklamní hopsající vysmáté a ukecané jahůdky spadají do žánru sci-fi. Nic proti žánru, ale jahody si raději natrhám na záhoně rodičů.

Osobně mi přijdou nepoživatelné i takové ty Ramy a Perly, různé hotové pudingy a barevná dětská strava, stejně jako taktéž překrásně barevné sirupy, gumové bonbóny a spousta dalšího. Ale také myslím, že obyčejný spotřebitel, když chce, dokáže už logicky poznat, co se jíst dá a co raději v regále nechat.

Největším překvapením pak byly banány. Netušila jsem, že si sem tam pochutnám na nemocných klonech, fujky. Možná budu fakt za trubku, ale nevěděla jsem to a přednáška mi dokázala tyto plody dokonale zhnusit.

Následně mě přepadla úzkost, protože klony evokovaly vzpomínku na díl TNG 2x18 a ST mě donutil podívat se na hodiny. Přednáška se blížila a banány mohly za to, že jsem z ní neměla vůbec dobrý pocit. Totiž tak, my byli připraveni bezvadně, jen já jsem děsná hysterka.

PragoffestZůstala jsem na další program, následující přednáška pojednávala o redukci populace. Téma tropických chorob mě zaujalo z několika důvodů. Vlivem přibývající nervozity se zdálo, že i když ne nic tropického, něco na mě přesto leze. Jako nakažená přišla i přednášející. Slečna Anna Burantová, studentka medicíny se zaměřením na různé hodně nakažlivé neřády, přišla s chřipkou a překrásně morbidním způsobem nás seznámila s nejrůznějšími horečkami postihující nejen nejhladovější kontinent na světě, ale i kohokoli, kdo jej navštíví a včas se na to vhodně nepřipraví.

Bylo třeba vtipné zavřít oči a řídit se jejími instrukcemi. „Představte si, že máte horečku, vzpomeňte si, jak to je. Teď je vám zima, máte třes, sem tam křeč.“ Krvácení ze všech možných otvorů, které tropické choroby doprovází, se nasimulovat nedalo, ale živě diskutující publikum se shodlo na tom, že je v podstatě jednodušší vyhubit člověka než komáry, přenašeče většiny těchto chorob.

Na otázku, jestli se někdy domluvíme s mimozemšťany, jsem se odpovědi nedočkala. Přednášející Edita Dufková na conu nebyla, nebo byla a zrušila (nepátrala jsem). Divné, u registrace za mnou stál její muž, jméno jsem si přiřadila, ale teď budu muset čekat na nějakou další příležitost a doufat, že po ní budu moudřejší, protože jinak si s těmi emzáky v práci prostě nepokecám.

Místo Edity přišla Zira s přednáškou o fanfiction, ale na té jsem se nezdržela.

Jelikož zbývala bezmála hodina do našeho slavného vystoupení, šla jsem se uklidnit nevázaným šmírováním okolí a čekáním na kamarádku, která měla ten den též přednášet, ale z nějakých, asi technických důvodů (spala) se opozdila.

Honza KotoučVlastně ne, stihla jsem ještě kus návodu vesmíru Honor Harringtonové vždy věrného Jana Kotouče o vesmírném loďstvu. Návod na tvorbu vlastní flotily pro potřeby autorů sci-fi vycházel z parametrů toho kterého příběhu, představivosti autora a dávky zvrhlosti, protože je prostě vždycky moc krásné, když můžete z orbity bombardovat nějaké ty překvapené nepřátele, nebo se vzájemně zlikvidovat v nějaké zaplivané bezejmenné soustavě na okraji Galaxie.

Já tyhle bitvy psát neumím, zabíjím své hrdiny jednoho po druhém. Snad to taky jednou do světa vypustím a nebudu už furt dokola opravovat, upravovat a pilovat dokonalost, které vlastně dosáhnout nelze.

Lovci odznaků přišli na řadu v době, kdy v jiných třídách probíhala třeba přednáška o Budoucnosti pilotované kosmonautiky nebo beseda o Vědě ve sci-fi. Prostě to bylo jako s programy v televizi, kterou už šest let nemám, ale pamatuji, že v tom nejlepším čase se vždycky kryly dva tři filmy či seriály, které jsem chtěla vidět. Poprvé jsem si uvědomila, jak těžké je přednášky dělat a jaké oběti musíte přinést, protože v čase té vaší bude někde běžet jiná, kterou byste si mohli dojít vyposlechnout.

Dobře, většina lidi na cony jezdí stejně kvůli lidem, pokecu a tak, ale co my zarytí introverti, tiché typy, stydlivé povahy?

To už je ale dlouhé čtení, co?

Jedem dál.

Na Lovce přišla i do poslední doby spící kmoška Zdena Kristina Haidingerová Trefilová (dlouhé jméno, dlouhej příběh), která v minulém roce vydala svou první knihu a na PragoFFest o ní přišla povídat. Protože se s touto slečnou známe od šesté třídy, kdy byla ještě mrňavá, tichá a roztomilá, hodně jsme toho spolu zažily a ona mě navíc ke psaní přivedla, nedělalo jí problém přijít a zkusit udělat z naší přednášky i třeba nějaký ten záznam. Ten byl ovšem přerušen telefonem a ani ona ani její muž se do třídy už nevrátili. Za zlé jim to nemám, alespoň mě nebudou nikde ukazovat.

Jak už jsem předestřela výše, byli jsme s Fandou úžasně připraveni. Prezentaci jsme udělali svědomitě, připravili jsme úkol pro účastníky a Fanda donesl věcné ceny pro každého hráče (dostali knihy, pochopitelně příběhy ze světa Star Treku, a aby toho nebylo málo, ještě v originále… a aby toho ještě nebylo málo, tak pocházely dokonce odněkud z Iowy, rodiště kapitána Kirka).

To je frajer.

Ne Kirk, Fanda. James tam s námi zrovna nebyl.

LovciZjistila jsem, že nervozita někam zmizela a s pomocí prezentace jsme pořád měli o čem povídat (dokonce se nedostalo na vše, co jsme chtěli říct). Samotný lov pak spočíval ve střelbě na cíl – respektive v likvidaci krychle Společenstva, kterou sestřelili všichni, protože pravidla počítala i s tím, že to spousta lidí na první pokus prostě nedá.

Mnoho z nás ten den získalo spoustu odznáčků a bitva to byla pochopitelně slavná a zapsala se do našich duší a do dějin takovým temným odstínem krvavě rudé barvy, že smýt ji už nedokáže zhola nic.

Ehm… nechala jsem se unést, pardon.

Tak jo, jedem dál.

Na chodbách jsem potkala pár poníků.

A jen tak čistě ze zvědavosti jsem strčila hlavu do jedné třídy. „Pojď a sedni si, kam chceš!“ ozval se JWP hromovým hlasem. Poznala jsem ho okamžitě.

Ty brďo, tak to už musím, pomyslela jsem si. Zbytek těla následoval hlavu, dveře se zavřely a byla jsem v pasti. Venku se šeřilo, uvnitř byla tma jak v pytli, čekala jsem minimálně horor. Předmětem přednášky byly ovšem večerníčky a tvorba JWP, ale především jeho manželky Kláry Smolíkové. Ta krom jiného, čemu se kdy v životě věnovala – a že je toho moc –, píše pro děti. Promítalo se pár dílů večerníčku o vynálezci Alvovi, jehož je spoluautorkou, samozřejmě těch se sci-fi tématikou.

Jelikož máme doma tři děti do deseti let a mně se to jevilo jako dobrá inspirace, zůstala jsem, prohlédla si kolující knihy a vyposlechla poutavé vyprávění dvojice o tom, jak kolikrát strastiplná cesta je životní pouť pisatelů pohádek. Také o tom, jak se člověk musí krotit, aby to pro děti bylo vůbec vhodné.

Celou dobu jsem si říkala, jak by bylo strašně super zvečerníčkovat sérii JFK, jejíž je JWP (sakra, to je zkratek) spoluautorem. Ta malá smráďata, pardon děti, nové generace, naděje lidstva, by se rovnou od nočníku naučila milovat sci-fi a již mnohokrát potvrzený nezájem veřejnosti o žánr by tak během jedné generace možná dočista vymizel.

Ale to je asi také sci-fi.

Další na pořadí byla Stručná historie Západozemí ze série Hra o trůny. Knihy jsem nečetla, takový blázen stejně jako u knih Tolkiena a Rowlingové asi nebudu nikdy, ale kolega Fanda si je oblíbil. Já zase získala menší závislost na seriálu, takže by byla hanba alespoň jednu přednášku na conu neprověřit.

Povídání slibovalo exkurzi do historie panovnických rodů Sedmi království. Genealogické znalosti a dokumentace byly fascinující, ale v paměti jsem si je neudržela. Stejně jako u historie panovnických rodů Evropy, kterou si oblíbila jiná moje kamarádka, toho bylo prostě moc. I ona měla snahu půjčovat mi knihy a já je s nadšením četla. V paměti mi krom pár střípků uvízly jen morbidní detaily o popravách královen. No co, ani G. R. R. Martin, autor Hry o trůny, se s hrdiny nemazlil. Likvidoval členy vládnoucích rodin jako na běžícím pásu, zabíjel miminka a na železný trůn usadil kdejakého neřáda. Inspirace historií zcela jasná.

Jakmile jsem vylezla na chodbu, potkala jsem Haninu Veselou. Tahle šikovná, tentokrát zrzavá autorka v poslední době dost publikuje příběhy ze světa Asterionu. K jeho rozšíření přispěla svou vlastní sérií o telepatce a nekromantce Magnólii (která je také zrzavá). Její bohatou tvorbu můžete omrknout na legii.

Přednáška se ovšem nenesla v duchu jenom knih vydaných, ale i těch, které světlo světa nikdy nespatřily. Hanina totiž vyprávěla o peripetiích, které takové vydání knihy doprovází. Splašit líbivou ilustraci na obálku je docela kumšt a nabídnout román nakladateli může znamenat i to, že se zmiňovaný výtvor dostane bez vědomí autorky i do knihovny pro nevidomé.

Kristina Sedmá hodina odbila a mě čekala poslední část programu – přednáška, či spíše prezentace Kristiny Haidingerové. Literární komunitě dosud neznámou autorku já znám od základky. Jednou takhle v šesté třídě nás sesadili k sobě. Pod školními sešity ukrývala sešity s příběhy, k nimž vytvářela i vlastní ilustrace. Už tehdy jsem fantastiku dost četla, ale teprve ona mě donutila i začít si něco psát.

Její Ti nepohřbení se tváří jako román, ale jde vlastně o pět povídek, které spojuje postava hlavního hrdiny. Ten svou pouť začne jako smrtelník, pak padne do spárů krvesajné mrchy Maríny a v roli upíra pokračuje až tam, kam se upír dosud nevydal.

Tato prvotina, pro kterou byla inspirací autorčina celoživotní láska k nemrtvým, hororu a metalové hudbě, otevírá pohled do duše další žánrové autorky. A je to duše temná, hluboká, místy prohnilá, krvavá a vzrušená.

Pokud vím, pracuje teď na jednom erotickém románu, jehož úryvek jsem četla. Doposud ve světě hojně vychvalovaná trilogie o „šedivé barvě“ se může jít zahrabat, stejně jako její na první pohled nesympatická autorka. Kristininy erotické pasáže jsou rafinované, hrdinové patřičně trpí, někdy aniž by jim to vadilo a ani spousta krve chybět nebude.

Ona ta slečna je vůbec taková divná (myšleno v dobrém). Když se jí někdo z publika zeptal, co ji k napsání knihy o upírech vedlo, odvětila bez váhání, že mimo jiné její vlastní zkušenost s tepenným krvácením.

Vybavila jsem si jeden takový nevinně začínající den, kdy nám bylo ještě -náct a ona nám nad ránem zabušila na dveře s prosbou o pomoc. Roztržená tepna na jedné noze nás všechny probudila hodně rychle, Kristina začala blednout a u otevřených dveří na ulici mi něco tiše šeptala. Mívá totiž tendenci trochu usínat a to jsme v nastalé situaci vůbec nemohli potřebovat. Můj táta jí tehdy zachránil život a je fakt, že kdyby se mě někdo zeptal, co mi probuzení šokem a smočení noční košilky v krvi kamarádky přineslo, odpověděla bych též pohotově něco ve smyslu, že od té doby vím, že mi nevadí cizí krev, byť je jí pohromadě dobře litřík.

Na chodbě domu, kde jsme bydleli, nám to jako v řeznictví smrdělo ještě dva týdny, ale ona byla v pořádku.

Od té doby jsem i já lehce morbidní, místy až nechutná, zpravidla v nevhodnou dobu říkám lidem, co si myslím a lépe se mi dýchá, když tito tvorové vědí, že by si mě s hadrem na podlahu rozhodně splést neměli. Chápejte, je to jen póza, ve skutečnosti jsem tiché děvče s romantickou duší, ale to už je dočista jiný příběh.

No, a abych jenom tak blbě nekecala, přikládám odkazy na prezentace Těch nepohřbených, které si autorka vytvořila sama a už se těší, až něco dokončím já, aby mi k tomu mohla upoutávku udělat taky: první a druhá.

Pak už následovala jen cesta domů, které ještě předcházela porucha autobusu, díky níž jsem se domů vůbec dostala.

ukazatelZe soboty na neděli jsem pak měla divoký sci-fi sen. V něm jsem se po nějaké šílené honičce s nehodnými lidmi, kteří byli možná i nemrtví, ocitla na pusté polní cestě a narazila na ukazatel vzdálenosti k nejbližšímu městu. Číslo bylo šíleně dlouhé a někým, kdo se tam z čista jasna zjevil, mi bylo vysvětleno, že jde o vzdálenost ve světelných letech. Dotyčného jsem zpovídala, a když už jsem se k jádru pudla dostávala, probudila jsem se.

Vy se neprobouzejte, sněte dál, protože fantastika je fantastická a fascinující.

kontraadmirál Jana Dvořáčková
autor: Jana Dvořáčková
vydáno: út 17. března 2015
přečteno: 1884x
komentáře: 3

Star Trek and all related properties are Registered Trademarks of Paramount Pictures, registered by United States Patent and Trademark Office. All rights reserved. THESE PAGES ARE NOT OFFICIAL!

Internetový portál Trekkies.cz je vytvářen a spravován klubem a dalšími redaktory. Je postaven na základech redakčního systému phpRS.

© 2005, Trekkies: TNG